V noci jsem snil, že jsem motýlem

Filmový samouk s psychologickým vzděláním, původem rakouský režisér, který však trvale žije a tvoří ve Francii, Michael Haneke, začínal jako televizní redaktor a dramaturg, poté se dvacet let věnoval televizní režii a konečně od roku 1993 již jen čistě autorským projektům filmovým. Značný rozruch poprvé vzbudil se svým doslova brutálním filmem Funny Games (1997). Velkého uznání i ze strany filmových kritiků se mu ale dostalo za film Pianistka (2001), který si krom jiného odnesl tři hlavní ceny z festivalu v Cannes a to za nejlepší film a herecké výkony v hlavních rolích pro Benoit Maginela a Isabelle Huppert. Z jeho dalších filmů jsou významně oceňovány zvláště snímky Utajený (2004) - nejlepší režie v Cannes a nejlepší evropský film roku 2004, a Bílá stuha (2009) - Zlatá palma v Cannes za nejlepší film a nejlepší evropský film roku 2009.

Jak asi vyplývá z předchozího odstavce, Haneke je režisér mimořádných kvalit, avšak jeho filmy jsou současně zaměřeny na relativně úzký okruh těch nejnáročnějších diváků. - Haneke je ve svých uměleckých výpovědích velmi upřímný, ba až nevybíravě otevřený tak, že jeho scény násilí i zvráceného sexu vyvolávají šokovou reakci i u těch nejotrlejších diváků. Avšak ve snímku Utajený se Haneke až na dvě brutální scény, kdy nejprve malý chlapec usekne hlavu kohoutovi tak, že jeho tělo se zmítá v posmrtných křečích a stříká kolem sebe krev, a scénu, kdy si tatáž postava o více než třicet let později přímo na kameru podřeže krk, podobných naturalistických scén vyvaroval a film stojí na velmi precizně vyprávěném příběhu, ve kterém se pouhou změnou úhlu vyprávění stává z původně terorizovaného předního francouzského intelektuála, omezený rasista, lhář a nepřímo i vrah.

Snímek začíná záznamem kamery, která sleduje dům rodiny Laurentových - Georges Laurent je úspěšným televizním moderátorem pořadu, zaměřeného na uměleckou kritiku, Anne Laurent je úspěšnou knižní nakladatelkou a čtrnáctiletý Pierrot Laurent studuje gymnázium. Tyto záběry ulice a domu strčil někdo neznámý v podobě videokazety do schránky, ale Laurentovi to považují za pouhý žert a nevěnují kazetě zvýšenou pozornost. Ale v dalších dnech a týdnech se objevují další kazety s nahrávkou domu i Pierrotova gymnázia, což již oba rodiče znepokojuje a snaží se to nahlásit na policii, ale jsou odmítnuti s tím, že nebyl spáchán žádný trestný čin. Na dalších kazetách je nejprve zobrazen dvůr neznámého statku a dále cesta po ulici až ke dveřím jednoho neznámého bytu. - Georges dvůr poznává, protože statek dříve patřil jeho rodičům, ale nechává si to pro sebe. Rovněž si nechává pro sebe fakt, že navštívil onen byt z videokazety, ve kterém bydlí jeho druh z mládí Madžíd.

Georges si při návštěvě Madžída, do jehož bytu jej záběry z videokamery zavedly, vzpomene na dávné události ze svého dětství, kdy jeho rodiče chtěli Madžída, chlapce alžírských přistěhovalců, které při demonstraci v 60. zmasakrovala policie, snad v pocitu černého svědomí adoptovat, ale tehdy šestiletý Georges na Madžída žárlil a snažil se jej v očích rodičů očernit a vyhnat jej. To se mu nakonec povedlo poté, co Madžída přesvědčil o tom, že mu otec přikázal, aby zabil kohouta. Při této popravě je Madžíd postříkán kohoutí krví a Georges pak rodičům vypráví dramatický příběh o tom, že jej Madžíd chtěl zabít. Madžíd je tedy odvezen do dětského domova a Georges si na něj již nikdy nevzpomene.

Ne však Madžíd, pro kterého dětský domov a následně se protloukání životem jako nesprostší dělník bez vzdělání, byla ona událost velkou psychologickou ránou. S Georgem se však chce smířit, což Georges odmítne a naopak Madžídovi vyhrožuje fyzickým násilím. - Jak se ukáže později, tato scéna byla tajně nahrávána, a videokazeta s jejím záznamem byla poslána několika lidem z Georgova okolí. Události pak kulminují poté, co se Georgův syn Pierrot večer nevrátí domů - Georges policii jako únosce označí Madžída, který je tak jakožto člověk s tmavou pletí bez důkazů zatčen a to i se svým synem. Po noci hrůzy se však Pierrot sám vrátí domů s tím, že přespal u svého kamaráda. Georges se opět vydá k Madžídovi, který si v posledním zoufalství, že není schopen s Georgem jakožto téměř nevlastním bratrem navázat lidský kontakt a podřeže si před ním krk.

Georges nejprve uteče domů, ale bojí se, zda jej na místě opět nenatáčela kamera a nakonec celou událost ohlásí policii. Tím pro něj celá příhoda končí, ale v televizi jej navštíví Madžídův syn s tím, že ani otec ani on sám žádné videonahrávky neposílali. Film tak zůstává s otevřeným koncem a silnou pachutí všudypřítomného latentního rasismu, který jen čeká na spouštěcí událost, aby i ten největší pacifista à la Georges shodil svou masku a ukázal svou skutečnou tvář.