V noci jsem snil, že jsem motýlem

Podzimní sonátu můžeme s určitou nadsázkou nazvat jako zcela nejtypičtější produkt Ingmara Bergmana - komorní psychologické drama, pochybnosti, traumata, náboženská posedlost - to vše obnažené až na dřeň. V Bergmanových snímcích je též poněkud stereotypní vychvalovat hereckou složku, nicméně výkony dvorní Bergmanovy herečky Liv Ullmann a slavné krajanky Ingrid Bergmanové, jež v Sonátě vytvořila jednu ze svých posledních a současně i nejlepších rolí, patří do krajiny snů.

Nicméně začněme od začátku: Na počátku byl Bergman, režisér a autor geniálního scénáře, jež v pomyslných šestatřiceti hodinách odvíjí drama jednoho zklamaného lidského života, byť vše začíná tolik nevinně - Eva pozve svou matku Charlotte, světovou klavírní virtuosku, na několik dnů až týdnů k sobě, do zapadlého cípu Norska. A setkání navenek probíhá tak, jak by asi mělo shledání matky a dcery po takřka deseti letech probíhat. Avšak záhy se objeví první trhlina poté, co se Charlotte doví, že Eva se v domě stará i o její druhou dceru, těžce nemocnou Helenu, jíž odložila do ústavu. Trhlina větší, jež následně provalí obrovskou lavinu zklamání, výčitek i frustrací, se vznikne poté, co Eva, chtěje se pochlubit, matce přehraje Chopinovo klavírní Preludium. Technicky zdařile, nicméně Charlotte posedlá svým perfekcionismem, nedokáže skrýt svůj nesouhlas a skladbu zahraje sama a doprovodí ji i svým vysvětlujícím komentářem, jež nejen strhá Evinu snahu o jistě ne špatnou interpretaci Chopina, ale naplno rozevře nebetyčnou propast, jež mezi ní a matkou zeje již od raného dětství.

Jistě, snad poněkud banální zápletka, jimiž se navíc světová kinematografie v nejrůznějších obměnách jen hemží, nebýt Ingmara Bergmana, Ingrid Bergmanové, kdy k autentičnosti její postavy do značné míry pomohly i konflikty vyplývající s odlišného přístupu natáčení, než v jakém byla odchována v Hollywoodu, Liv Ullmannové, se svým typickým hereckým projevem, ve kterém navenek potlačuje sama sebe ve prospěch svých hereckých kolegů, a zejména pak kamery dvorního Bergmanova spolupracovníka Svena Nykvista, jež střídá detailní záběry obličeje se záběry z dálky, dlouhé sekvence bez střihu a současně se jako by skrývá v pozadí tak, aby nerušila rozehranou hereckou partii.

K technickému pozadí filmu se pro doplnění sluší říct, že film byl natočen v době Bergmanova exilu v Norsku (problémy se švédským daňovým úřadem).