„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky

Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky

Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky

Ač by se snad mohlo zdát, že tato prvotní idea, kterou Ingmar Bergman adresoval svému dvornímu kameramanovi, Svenu Nykvistovi, nemůže vést k výsledku, jež by byl obsahoval jakýkoliv náznak psychologické hloubky, citové drásavosti, dokonale vystavěného příběhu, pečlivosti ba až pedantství v každém detailu, mistrovské ukázky herectví, nemluvě snad o scénáři, režii či kameře, natož pak snad o získání jakéhokoliv filmového ocenění, je pravdou přesný opak, ba Šepoty a výkřiky lze směle položit nejen jako jeden z nejlepších a co filmového zpracování i nejdokonalejších počinů jak ve filmografii Ingmara Bergmana, tak filmu jako takovém vůbec.
„Vidím cestu a nějaké děvče po ní jde k velké budově, která vypadá jako usedlost. Má s sebou malého pejska. V tom domě je rozlehlá červená místnost, kde sedí tři sestry v bílých šatech a šeptají si. Myslíš, že by z toho mohl být film?“[1]
Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky

Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky

Ač by se snad mohlo zdát, že tato prvotní idea, kterou Ingmar Bergman adresoval svému dvornímu kameramanovi, Svenu Nykvistovi, nemůže vést k výsledku, jež by byl obsahoval jakýkoliv náznak psychologické hloubky, citové drásavosti, dokonale vystavěného příběhu, pečlivosti ba až pedantství v každém detailu, mistrovské ukázky herectví, nemluvě snad o scénáři, režii či kameře, natož pak snad o získání jakéhokoliv filmového ocenění, je pravdou přesný opak, ba Šepoty a výkřiky lze směle položit nejen jako jeden z nejlepších a co filmového zpracování i nejdokonalejších počinů jak ve filmografii Ingmara Bergmana, tak filmu jako takovém vůbec.
Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky

Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky

Jistě, svým způsobem zůstal vlastní příběh více méně v oné surové podobě: Karin a Maria přijedou na rodinný statek ke své umírající sestře Agnes, sestra v nezměrných mukách umírá a obě sestry velmi záhy odjíždí tak, že u mnohého méně vnímavějšího diváka, zůstanou Šepoty a výkřiky zcela nepochopeny, protože to, co před námi Bergman odvíjí, není filmové drama nýbrž psychologická propast.
Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky

Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky

Šepoty a výkřiky bývají často srovnávány s Bergmanovými staršími snímky Mlčení (odcizení dvou sester) a Persona (psychologická závislost), nicméně tentokrát jde Bergman ještě mnohem dále, kdy ústřední psychologický motiv vystavěl hned na čtveřici navzájem takřka protikladných povahách tří sester Agnes (Harriet Andersson), Karin (Ingrid Thulin), Marie (Liv Ullmann) a Agnesiny služky Anny (Kari Sylwan).
Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky

Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky

Agnes krom své nemoci trpí i v přítomnosti svých sester osamělostí, citovou a sexuální nenaplněností, kdy mezi její nejšťastnější vzpomínky patří okamžiky, v nichž jako malá holčička v zahradě sledovala svou citově zcela nedostupnou matku, a společná podzimní procházka se svými sestrami, jež alespoň na chvíli dávala iluzi vzájemné blízkosti a důvěrnosti.
Byť Karin a Marie trpí, obě svázány nepříliš zdařilými manželstvími, vnitřní prázdností a nenaplněností ještě ve větší míře než nemocná Agnes, nosí navenek pokryteckou masku - Marie hraje otevřenost a láskyplnost, ve skutečnost je však zcela bezcitná a egoistická, zatímco Karin hrající noblesní dámu trpí pochybnostmi ne-li hnusem sama k sobě, což vygraduje v retrospektivní vzpomínce na manželskou večeři, při které svou nešikovností rozbije skleněnou číši s vínem a skleněný střep si před plánovanou manželskou kopulací vrazí do vagíny a s otevřeným lůnem se zkrvavená vystaví svému manželu.
Jedinou skutečně lidskou bytostí schopnou cítit, vyjadřovat i dávat lásku je Anna, která si s nemocnou Agnes vytvoří hluboký citový vztah, jež bezmála přesahuje k lesbické lásce. Annina prostota, ba až prostoduchost pak stojí v přímém protikladu se egoisticky motivovaným snobstvím jak Karin a Marie, tak jejich manželů.
Jak bylo předesláno v úvodním odstavci, Bergman pojal Šepoty a výkřiky s pedantskou pečlivostí a důrazem na každý detail, kdy s herci nejprve každou scénu pečlivě nazkoušel, vyhledal nejoptimálnější světlo a barevné ladění. Není tedy divu, že herecké výkony v hlavních ženských rolích (mužské postavy ve filmu hrají jen okrajové úlohy) doslova derou dech a zvláště v případě Harriet Anderssonové a Ingrid Thulinové je lze položit za jejich vůbec nejlepší herecké výkony.
Je-li technika snímání u Bergmana jednu z nejdůležitějších složek a je-li Sven Nykvist jedním z nejlepších kameramanů filmové historie, pak pro Šepoty a výkřiky to platí dvojnásob a celkové barevné ladění do červených odstínů, kdy ostatně sytě rudá barva odděluje jednotlivé dějové předěly našla svého následovníka třeba u Krzysztofa Kieślowského a jeho trilogie Tři barvy.
 
Viskningar och rop, Švédsko 1972 (106 min.)
Režie: Ingmar Bergman
Scénář: Ingmar Bergman
Kamera: Sven Nykvist
Hudba: Johann Sebastian Bach, Frédéric Chopin
Hrají: Harriet Andersson, Kari Sylwan, Ingrid Thulin, Liv Ullmann, Inga Gill, Erland Josephson, Henning Moritzen

Filmografie:

Pavučina:

[1] Cit. dle nostalgia.cz.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.5 (4 hlasy)