V noci jsem snil, že jsem motýlem

Michelangelo Antonioni patří mezi nejvýznamnější a nejlepší režiséry filmové historie a do značné míry vytvořil kategorii psychologického filmu.

Z hlediska filmového vzdělání lze Antonioniho prohlásit za filmového samouka - vystudoval technickou univerzitu v Bologni a k filmu, ač byl vedle divadla jeho velkou láskou, blíže přičichl jako filmový kritik a recenzent pro časopis Cinema. V průběhu 40. let se nejprve etabloval jako scénárista, pomocný režisér a později i jako režisér krátkometrážních a dokumentárních filmů, ve kterých až do počátku 50. let vycházel z neorealismu.

V roce 1950 natočil svůj první celovečerní film Kronika jedné lásky, v roce 1952 spolupracoval na scénáři Felliniho prvního velkého filmu Bílý šejk. Již ve snímku Kronika jedné lásky se odklání o neorealismu a do popředí staví psychologickou stránku svých postav, nicméně až v tzv. tetralogii citů (Dobrodružství, Noc, Zatmění, Červená pustina) z počátku z počátku 60. let se etabloval i na mezinárodní scéně, byť Dobrodružství bylo na festivalu v Cannes vypískáno tak, že opožděnému přijetí ze strany kritiků se mu dostalo až díky dalším dvěma pokračováním původně zamýšlené volné trilogie Noc a Zatmění.

Po obrovském úspěchu Zvětšeniny z roku 1966 natáčené v Anglii, Antonioni opustil Itálii a pokusil se natáčet v anglické a americké produkci, nicméně na své vrcholné snímky ze 60. let již nikdy nenavázal.

 

Psychologické drama Noc zachycuje čtyřiadvacetihodinový výsek života dvojice odcizených manželů, Giovanniho a Lidie, a de facto postrádá jakýkoliv děj, natož pak snad vývoj postav či emocionálně vyhraněné situace. Avšak tento více než dvouhodinový snímek, který pro své dokonalé snímání kamerou Gianni Di Venanzeho, herecké výkony v popředí s Marcellem Mastroiannim, Jeanne Moreau a Monicou Vitti, a mistrovskou režii Michelangela Antonioniho, nenechá ani na okamžik svého diváka se nudit, ba naopak, Antonioni svůj film odvíjí zcela nenuceně a dlouhé záběry kamery dávají filmovému labužníku si plně vychutnat dokonalou práci všech zúčastněných na obou stranách kamery.

Pozornější divák si nemůže nepovšimnout obrovského posunu, který se mezi oběma původně zcela odzicenými manželi za onen jeden den a noc odehrál, kdy snažila-li se Lidia o opětovné navázání bývalé intimní blízkosti, s rozbřeskem dne druhého plně přijala čistou pragmatičnost vzájemného soužití i se všemi jeho důsledky a již je jen nezasvěceným pozorovatelem počínajícího se flirtu Giovanniho s Valentinou, kterou oba poznali až právě této uplynulé noci.