V noci jsem snil, že jsem motýlem

Asi jen stěží se mezi soudobou kritikou našel takový, jež by v debutu zjevně sám do sebe zahleděného režiséra Michelangela Antonioniho, Kronika jedné lásky, rozpoznal jednoho z nejlepších světových režisérů 60. let, jenž stvoří takové filmové skvosty jako jsou Výkřik (1957), Dobrodružství (1960), Noc (1961), Zatmění (1962), Červená pustina (1964) či Zvětšenina (1966), aby se tak nesmazatelně zapsal do filmové historie a vzápětí zmizel ze scény a začal točit silně béčkově snímky v americké koprodukci.

Kronika jedné lásky je v kontextu Antonioniho filmografie hodnocena jako snímek nevalných kvalit s velmi neuměle napsaným scénářem a mnoha režijními chybami, nicméně přesto se nechce věřit, že tento snímek se všemi znaky „velkého bijáku“, kterým se navíc Antonioni jako jeden z prvních odpoutal od koncepce italského neorealismu, je de facto jeho debutem na poli celovečerního filmu.

Leitmotiv Kroniky jedné lásky v podobě ženy, jež se provdala do nejvyšších společenských kruhů, avšak cítí se frustrována blahobytem bez lásky tak, že se nakrátko „zapomene“ se svou někdejší láskou v mládí, aby se rychle vzpamatovala ze svého poblouznění a uvědomila si, co je v jejím životě skutečně podstatné - zda romantická láska v „chudobě“ anebo být jednou z nejbohatších žen v zemi, s přímou inspirací v Antonionim mnohem úspěšněji zpracoval Vittorio De Sica ve svém slavném povídkovém filmu z roku 1963 Včera, dnes a zítra s Sophií Loren a Marcellem Mastroiannim v hlavních rolích.