V noci jsem snil, že jsem motýlem

Pedro Almodóvar se u nás celkem zaslouženě stal doslova synonymem španělského filmu, kdy jeho trojice snímků Na dno vášně (1997), Vše o mé matce (1999) a Mluv s ní (2002) vyvolala po celém světě obrovský rozruch, v případě snímku Vše o mé matce pak navíc korunovaný i Oscarem. Nicméně je-li Almodóvar svým způsobem geniální filmový vypravěč, jež svému diváku dokáže bez špetky pochybností vnutit i ten nejkrkolomnější příběh, pak Špatná výchova je nejen jednoznačným kvalitativním pádem z filmového vrcholu, ale do značné míry i evokuje ústřední leitmotiv celého filmu, ve kterém „úspěšný režisér Enrique Serrano už dlouho marně hledá námět, který by ho zaujal“…

Nelze si nepovzdechnout, že Pedro Almodóvar nehledal svůj námět o něco déle, protože konstrukce, jež mísí detektivní zápletku s prostředím homosexuálů, transsexuálů, ale i španělského katolicismu frankovského postfašistického režimu se zneužíváním malých chlapců, svou skladbou, mnohými nečekanými zvraty a záměnami postav více připomíná typickou španělskou mýdlovou operu, pro kterou ostatně krom velmi mizerného scénáře orodují i velmi chatrné herecké výkony, slabá režie a celková kýčovitost s přemírou pastelových barev v každé scéně.

A tak snad ještě jednou - Almodóvar je jeden z nejlepších režisérů posledních deseti let, avšak velká škoda, že svému filmu nedal více času, potažmo nebyl sám k sobě kritičtější a více nepoužil střihačských nůžek, kdy byť má film průměrnou stominutovou metráž, již po první třetině se modlíte, ať již je proboha konec.