„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Španělský film

Pedro Almodóvar: Rozervaná objetí

Pedro Almodóvar: Rozervaná objetí

Španělský režisér a filmový tvůrce Pedro Almodóvar dosáhl svého vrcholu v roce 1999, kdy byl jeho autorský snímek Vše o mé matce oceněn Oscarem za nejlepší cizojazyčný film. Od té doby natočil další pětici celovečerních snímků, kterým se dostalo značného mezinárodního uznání a sám Almodóvar je tak dlouhodobě považován za jednoho z nejúspěšnějších nehollywoodských tvůrců. Přesto ale Almodóvar, jenž se v 90. letech 20. století proslavil zejména tím, že dokázal v přijatelné formě naservírovat masovému publiku trans-homo-bizarr sexuálně obskurní témata a to aniž by svého diváka šokoval, či sám sebe odsunul do oblasti undergroundu.
Julio Medem: Chaotická Ana

Julio Medem: Chaotická Ana

Banální a hloupá, ale též mystická a hlubokomyslná - snímek španělského filmového samouka Julia Medema z roku 2008 Chaotická Ana rozděluje své díváky právě do těchto dvou neslučitelných skupin, z nichž ta první s velkou pravděpodobností ani neshlédne film do konce, zatímco v té druhé zanechá dlouhodobou intenzivní vzpomínku. V každém případě, Julio Medem je velmi nadaný režisér, jenž má velký talent zaujmout diváky, současně však ve svých filmech nepřináší nic nového a jeho vyprávěné příběhy jsou ve své snaze o hledání vyššího metafyzického principu až naivně dětinské. Dokáže to ale zabalit do krásného obalu a do hlavních rolí obsadit ty nejrásnější herečky soudobé španělské generace tak, že jeho filmy lze bez pojorativního dvojsmyslu označit na krásné kýče. Přesto ale jeho snímky sklízí úspěch jak u diváků, tak jsou ověnčeny mnoha cenami ze světových filmových festivalů.
Marcelo Piñeyro: Metoda

Marcelo Piñeyro: Metoda

Snímek Metoda z roku 2005 španělského režiséra Marcela Piñeyra má navenek všechny vlastnosti a ingredience k tomu, stát se kultovním filmem, jež příkladně rozpitvává metody velkých korporací, které své zaměstnance, a nejvyšší manažery pak zejména, nutí k tomu stát se bezcitnými stroji, jimž vládnou jen čistě ekonomické zájmy. A skutečně, snímek se na svém počátku rozehrává k velké filmové podívané, ve které by se hustá psychologická atmosféra doslova dala krájet. S postupem dalšího děje však úvodní velkolepý nástup ztrácí dech tak, že poslední třetina, která by měla naopak zvihat diváka napětím ze židle, už začíná silně nudit, divák začíná přemýšlet nad tím, že nastíněný příběh obsahuje řadu nedostatků a nedomyšlených detailů a konec filmu přijímá s tím, že by se daná látka dala natočit mnohem lépe.
Alejandro Amenábar: Otevři oči

Alejandro Amenábar: Otevři oči

Španělská kinematografie je sice na obrovském kvalitativním vzestupu, kdy její hlavní ikona, režisér Pedro Almodóvar získal za svůj film Vše o mé matce do té doby pro španělskou kinematografii zcela nedosažitelné ocenění v podobě Oscara, nicméně k českému diváku se bohužel a to klasicky dostává pouze ona zcela umělecky vyprázdněná část, jež po vzoru Almodóvara krůček po krůčku bourá někdejší mravnostní tabu, ale krom prvoplánovitého šoku, kýčovitosti, již nemá zhola nic, co by mohla nabídnout.
Pedro Almodóvar: Špatná výchova

Pedro Almodóvar: Špatná výchova

Pedro Almodóvar se u nás celkem zaslouženě stal doslova synonymem španělského filmu, kdy jeho trojice snímků Na dno vášně (1997), Vše o mé matce (1999) a Mluv s ní (2002) vyvolala po celém světě obrovský rozruch, v případě snímku Vše o mé matce pak navíc korunovaný i Oscarem. Nicméně je-li Almodóvar svým způsobem geniální filmový vypravěč, jež svému diváku dokáže bez špetky pochybností vnutit i ten nejkrkolomnější příběh, pak Špatná výchova je nejen jednoznačným kvalitativním pádem z filmového vrcholu, ale do značné míry i evokuje ústřední leitmotiv celého filmu, ve kterém „úspěšný režisér Enrique Serrano už dlouho marně hledá námět, který by ho zaujal“…