V noci jsem snil, že jsem motýlem

Asi by nebyl Pasolini Pasolinim, kdyby jednu z nejslavnějších antických tragédií Král Oidipus nepřevedl k obrazu svému tak, že se nijak významně neodchýlil od Sofoklovy textu, ba exteriéry v severoafrickém Maroku, použití ruční kamery či kostýmy se starořeckými, aztéckými, sumerskými a africkými prvky, dávají celému snímku velmi autentický nádech, je nutné podtext celého snímku hledat jak v Sigmundovi Freudovi, tak v Pasoliniho homosexualitě, kdy sám sebe právě k Oidipovi přirovnává.

Pasolini nepatří již tradičně mezi objekty vyhledávané diváckými masami, a to zvláště v kontextu dnešní doby, kdy více než třicet let po Pasoliniho smrti vyprchaly i ty poslední důvody pro jeho někdejší kontroverzi. Svým sdělením však stále uniká chápání i náročnějšího diváka a tak je Oidipus král dodnes hodnocen čistě ve své vnější dějové linii, které bývá vytýkána nuda a absence vzruchu. Ale právě tyto dva prvky jsou pro Pasoliniho takřka synonymem, protože Pasoliniho přístup jakožto filozofa, spisovatele, potažmo politického idealisty a provokatéra je ohýbat filmové prostředky k vlastním účelům.

Pasolini zcela záměrně zanechal Sofoklův námět bez výraznějších zásahů, naopak takřka na minimum omezil mluvené dialogy, herecké role tradičně svěřil nehercům, nezabýval se stavbou filmových kulis, až ad primitivum zjednodušil kostýmy tak, že Oidipus král lze označit co do filmových prostředků za jeden z technicky nejjednodušších snímků v historii, který přesto tvoří dokonalý a do Sofoklova námětu i nepřekonatelný celek.