28. Prosinec 2008
Přibližovat druhý film Sergeje Michailoviče Ejzenštejna, Křižník Potěmkin, jako nejlepší film všech dob je sice klišé, ale chtě nechtě se mu nelze vyhnout: ano Křižník Potěmkin, dá-li se tedy vůbec do kategorie filmu zařadit, protože jej dalekosáhle přesahuje, je nejlepší film všech dob, kdy jeho shlédnutí není otázkou toho nejzákladnějšího vzdělání, jak bývá mnohdy předesíláno, ale je otázkou zcela principiální, kdy ochuzen žil a umírá ten, kdo jej neshlédl, neprožil, neprotrpěl a nenechal se jím roztrhat na cucky.
Dnes, již asi není důležité, že Křižník Potěmkin byl natočen na politickou objednávku se zpoplatněním své době tak, že jeho děj jen stěží lze brát jako odraz skutečných událostí, jež se v ruské Oděse v roce 1905 odehrály.Jak čas tak zejména obrovská vnitřní síla filmu přehlušují cokoliv ostatní a Křižník Potěmkin lze brát jen jako nejvrcholnější umělecké dílo, jež odolává všem režimům, politickým idejím i času, a to, co si při jeho sledování prožije divák dnes, se přespříliš nebude lišit od toho, co vyvolával ať již v roce svého vzniku, 1925, tak roce následujícím, kdy byl ve značně sestříhané - zcenzurované verzi předveden i českému diváku, potažmo získal ocenění Americké filmové akademie, v roce následujícím, kdy získal nevyšší cenu na Světové výstavě v Paříži, či v roce v 1950, kdy byla u nás poprvé uvedena plná a plnohodnotná verze, nebo roce 1952, respektive opakovaně v roce 1958, kdy byl Mezinárodním výborem pro dějiny filmu určen jako „nejlepší film všech dob“.
A aby byl výčet úplný do našich filmových klubů se Křižník Potěmkin dále dostal ještě v roce 1964, potažmo v roce letošním, 2006, kdy byl v obnovené premiéře uveden v rámci Projektu 100.
Z revolučního roku 1905 se Sergej Ejzenštejn zaměřil právě na události kolem vzpoury na bitevním křižníku Kníže Potěmkin Tauridský, jež vypukla dne 27. června, zejména z časových důvodů, kdy byly na prosinec 1925 ustanoveny oficiální oslavy 20-letého výročí revoluce, ale teprve v červnu byl schválen filmový scénář, původně Niny Agadžanovové, který ovšem Ejzenštejn významnou měrou pozměnil.
Vlastní film je po vzoru antických tragédií (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa) rozdělen do pěti samostatných částí, Muži a červi (Červivé maso), Drama v přístavu, Mrtvý žádá spravedlnost, Oděské schodiště a Setkání s eskadrou, kdy Ejzenštejn dosáhl kombinací kamery a střihu, se střídáním detailů obličeje, davových scén, ale i expresivní scény s lyrickými. Vrcholnou a nejslavnější scénou je pak masakr na oděských schodech a zejména scéna umírající matky, jež z ruky pouští kočárek s plačícím dítětem, jenž se rozjíždí dolů po schodišti mezi umírajícími, utíkajícími i zemřelými. Tato v reálu několika vteřinová scéna je Ejzenštejnem prodloužena opět střídáním celkové davové scény, detailů obličeje matky i dítěte, rukou i okrasného emblému na pásku jenž je zavalován krví ze střelné rány, kolečka kočárku, holínek střílejících vojáků i okolo ležících těl.
Na rekordně krátkém natáčení se podílelo jen několik herců a v některých záběrech více než 10.000 komparsistů. Černobílou verzi Ejzenštejn původně koloroval červenou barvou vlajky vlající na Potěmkinovi, avšak do dnešních časů se bohužel zachovala jen jako temná skvrna. Rovněž původně němá podoba byla v historii několikrát ozvučena doprovodnou hudbou, poprvé v roce 1950 ruským skladatelem Nikolajem Krjukovem, v roce 2004 pak například britskou hudební skupinou Pet Shop Boys, naposledy pak v roce letošním, jež právě teď probíhá vybranými kiny, s počítačově upravenou hudební stopou Christopha Pajera.
Броненосец Потёмкин, SSSR, 1925 (75 min.)
Režie: Sergej Michailovič Ejzenštejn
Scénář: Nina F. Agadžanová
Kamera: Eduard Tisse, Vladimír Popov
Hudba: Eric Allaman, Nikolai Kryukov, Vladimir Heifetz, Chris Lowe
Hudba: Eric Allaman, Nikolai Kryukov, Vladimir Heifetz, Chris Lowe
Střih: Sergej Michailovič Ejzenštejn