V noci jsem snil, že jsem motýlem

Pro dnešního otrlého diváka, který si bez nějaké té odkryté partie intimní části ženského těla již film ani nedokáže představit, je Lolita z roku 1962 v režii Stanleyho Kubricka a se scénářem samotného tvůrce fenoménu Lolity - Vladimíra Nabokova, velmi slabou kávou. - Nabokov se podobně jako při psaní knižní předlohy v prvé řadě snažil vystříhat jakýmkoliv kontroverzním záběrům, ba i slovním narážkám tak, aby nejen že nemohly zacvakat nůžky cenzorů, ale zejména proto, aby snímek zůstal přístupný co nejširší skupině diváků. Věk Lolity Nabokov navíc zvýšil z původních 12 na 14 let, čímž asi definitivně odradil nejednoho lehce zvráceného obdivovatele malých holčiček.

Nicméně ten z diváků, který je opravdu seznámen s Nabokovovým románem - Lolita je v tomto smyslu opravdovým fenoménem, nemůže výslednému snímku vyčíst ani to nejmenší. Jistě, v Lolitě chybí jakýkoliv choulostivý záběr či nepatřičný dvojsmysl, nicméně více by asi čekal jen naprostý hlupák, protože to, co je dnes dovoleno, respektive tolerováno v umění výtvarném, fotografii či románu, je ve filmu chápáno jako neomluvitelné překročení zákona.

Kubrick natáhl celkovou délku filmu až na dvaapůl hodiny čistého času, což při veškeré toleranci ke kvalitě zpracování i opravdu mimořádných hereckých výkonů, jak na straně velmi věrně ztvárněného Humberta Humberta v podání Jamese Masona, potažmo původně okrajové postavy Clara Quiltyho, na něhož však Peter Sellers svým excelentním výkonem strhl veškerou pozornost, hraničí již s nudou, a to už proto, že se film velmi věrně opírá o svou knižní předlohu, která neobsahuje žádné výrazné dějové zvraty či pikantní popisy sexuálních scén.

Tedy ke Kubrickově Lolitě je nutné přistupovat s určitým nadhledem a bez předsudků. Pokud však divák hledá nějaké sprosťačinky, zcela jistě odejde znechucen s tím, že neuvidí víc než úvodní scénu s opalující se Lolitou ve dvojdílných plavkách.