V noci jsem snil, že jsem motýlem

Poté co jsem ztvárnil uhlazeného Johna Raye, onu postavu v Lolitě, jež je autorem Předmluvy, jakýkoli komentář přímo ode mne může zapůsobit na čtenáře - a po pravdě řečeno i na mne - jakožto ztvárnění Vladimíra Nabokova zamýšlejícího se nad svou vlastní knihou. Nicméně je třeba  probrat několik otázek, a právě zde se nabízí metoda autobiografie, jež může splynutí předlohy s jejím napodobitelem napomoci.

Literární znalci se rádi obírají následujícími problémy: „Jaký je autorův záměr?“, anebo ještě hůře, „Co tím chce  básník říci?“ Já patřím shodou okolností mezi autory, kteří  si v začátcích práce na nějaké knize nekladou před sebe žádný jiný cíl než se knihy zbavit a kteří jsou v odpovědi na  otázku, jak vznikala, odkázáni na takové dřevní pojmy, jako  je interakce inspirace a kombinace, což, připouštím, zní, jako když kouzelník vysvětluje jeden trik předvedením druhého.

Lolita mnou chvějivě projela poprvé koncem roku 1939  nebo počátkem roku 1940 v Paříži, v čase, kdy jsem byl upoután na lůžko s těžkým záchvatem mezižeberní neuralgie. Pokud si vzpomínám, počáteční chvění inspirace mi  nějakým způsobem přivodil novinový článek o jednom  šimpanzovi v Jardin des Plantes, který po měsících přemlouvání jistým vědcem vytvořil první kresbu, jakou kdy zvíře uhlem namalovalo. Kresba znázorňovala mříže klece, kde to nebohé zvíře drželi. Impuls, který nosím v paměti, nemá strukturální spojitost s následnými myšlenkovými asociacemi, které nicméně vyústily v prototyp mého nynějšího románu, nějakých třicet stránek dlouhou povídku. Napsal jsem ji rusky, jazykem, jimž jsem psal romány od roku 1924 (nejlepší z nich nejsou přeloženy do angličtiny a v Rusku jsou všechny z politických důvodů zakázány), Muž pocházel ze střední Evropy, anonymní nymfička byla Francouzka, děj se odehrával v Paříži a Provenci. Nechal jsem svého hrdinu pojmout za manželku dívčinu nemocnou matku, která za krátký čas zemřela. Artur (tak se totiž jmenoval) se po nezdařeném pokusu zneužít sirotu v hotelovém pokoji vrhl pod kola nákladního automobilu. Předčítal jsem tuto povídku za války jedné modrým papírem zatemněné noci několika svým přátelům -Marku Aldanovovi, dvěma sociálním revolucionářům a jakési lékařce. Nebyl jsem však s výsledným tvarem spokojen a povídku jsem zničil krátce po svém příjezdu do Ameriky roku 1940.

Kolem roku 1949 mne v Ithace v severní části státu New York začaly opět sužovat ony záchvěvy, které nikdy neustaly nadobro. S novým zápalem se k inspiraci přidružila kombinace a výsledkem bylo nové zpracování tématu, tentokrát v angličtině, jazyce mé první petěrburské guvernantky, circa 1903, jisté slečny Rachel Homeové. Nymfička, tentokrát s kapkou irské krve, se skutečně od svého předobrazu téměř nelišila a také základní myšlenka soužití hlavního mužského hrdiny s její matkou zůstala nezměněna. Jinak byl ovšem příběh nový a potichoučku mu narostly drápky a křídla románu.

Kniha se rodila pomalu, provázelo ji mnoho časových odmlk a odboček. Trvalo mi bezmála čtyřicet let, než jsem objevil Rusko a západní Evropu, a najednou jsem se ocitl před úkolem objevovat Ameriku. Opatřit si takové místní ingredience, které by mi pomohly okořenit várku osobní představivosti špetkou každodenní „reality“ (což je jedno z mála slov, která bez uvozovek neznamenají nic), se v padesátí ukázalo daleko obtížnější než v Evropě mého mládí, kdy vnímavost i zažívání fungovaly automaticky nejlépe. Mezitím do mého života vstoupily jiné knihy. Jednou nebo dvakrát jsem už měl sto chutí nedokončený koncept spálit a odnesl jsem svoji Juanitu Darkovou až ke stínu nachýleného spalovače odpadků na nic netušící zahrádce, když v tom mě zarazila myšlenka, že přízrak zničené knihy bude pronásledovat mé písemnosti po celý zbytek mého života.

Každé léto jezdíme se ženou chytat motýly. Exempláře jsou uloženy ve vědeckých ústavech, jako je Muzeum srovnávací zoologie při Harvardově univerzitě, nebo ve sbírkách Cornellovy univerzity. Štítky s názvem lokalit připíchnuté pod těmito motýly budou požehnáním pro vědátora jednadvacátého století, jenž si oblíbil obskurní životopisy. v Právě v takových končinách, kde jsme rozbili stan, jako je Telluride v Coloradu, Afton ve Wyomingu, Portal v Arizoně a Ashland v Oregonu, jsem se po večerech nebo za pošmourných dní náruživě vracel k Lolitě. Rukopis jsem dokončil na jaře roku 1954 a okamžitě jsem se začal ohlížet po vydavateli.

Zpočátku, na radu jednoho rozvážného starého přítele, jsem byl dost pokorný a vyhradil jsem si, aby kniha vyšla anonymně. Pochybuji, že budu někdy litovat, že krátce 'poté, když jsem si uvědomil, že maska může mé záležitosti nejspíš uškodit, jsem se rozhodl Lolitu podepsat. Čtyři americké nakladatele, W, X, Y, Z, jimž byl strojopis postupně nabídnut a kteří ho postoupili k zhodnocení svým lektorům, šokovala Lolita do té míry, jak to nečekal ani můj opatrnický starý přítel F. P.

Je sice pravda, že ve staré Evropě, od raného středověku po osmnácté století (jak dokládají příklady z Francie), nebyla zamýšlená necudnost neslučitelná se záblesky komedie či břitkou satirou, anebo dokonce se vzletem vytříbeného básníka oddávajícího se rozpustilému rozmaru, je šale také pravda; že v dnešní době je pojem „pornografie“ synonymem pro průměrnost, komercialismus a určitá závazná pravidla vyprávěcí metody. Obscénnost musí kráčet  ruku v ruce s banalitou, jelikož jakýkoli druh estetického  zážitku musí být venkoncem nahrazen nenáročnou sexuální stimulací, která vyžaduje tradiční slovo nutící pacienta  k rozhodnému činu. Stará zkostnatělá pravidla musí pisatel pornografického díla zachovávat, aby jeho pacient pociťoval stejný pocit jistoty, že bude uspokojen, jako jej zažívají kupříkladu milovníci detektivních příběhů, v nichž,  nedáte-li si dobrý pozor, se k milovníkově znechucení vyklube ze skutečného vraha umělecká originalita (kdo by si  dejme tomu přál, aby detektivní příběh neobsahoval jediný dialog?). Děj pornografických románů se tudíž musí  omezovat na páření tradičních klišé. Styl, forma a ani básnická obraznost by nikdy neměly odvádět čtenáře od jeho  vlahého chtíče. Román musí sestávat ze střídání sexuálních  scén. Spojovací pasáže musí být omezeny na smyslové stehy, oslí můstky nejprimitivnějšího střihu, krátké expozice  a explikace, které čtenář pravděpodobně přeskočí - musí  však vědět, že existují, aby se necítil ošizen (u zrodu této  mentality stála železná pravidelnost schémat „pravdivých“  pohádek našeho dětství). Sexuální scény musí navíc sledovat stoupající dráhu obohacenou o nové variace, nové kombinace, nová pohlaví a stále rostoucí počet účastníků (v jedné Sadeově hříčce si pošlou pro zahradníka), a závěr knihy  musí proto přetékat oplzlostmi více než úvodní kapitoly.

Určité techniky v úvodu Lolity (například Humbertův  deník) vedl některé z mých prvních čtenářů k mylné domněnce, že je čeká stoupající sled erotických scén, a jakmile ty ustaly, ustali i čtenáři a knihu znuděně odložili. Mám  dojem, že to je jeden z hlavních důvodů, proč ani v jednom  z těch čtyř nakladatelství nedočetli strojopis do konce. Zda ho považovali za pornografii či nikoli, mne nezajímalo. Jejich odmítnutí knihu koupit se totiž nezakládalo na mém  zpracování námětu, nýbrž na námětu samém, jelikož existují přinejmenším tři témata, která jsou pro většinu amerických nakladatelů tabu. Ta druhá dvě jsou: dokonalé a vůbec skvělé manželství černocha a bělošky, na jehož konci  vás čeká houf dětí a jejich dětí, a dále příběh absolutního  ateisty žijícího šťastným a plným životem a umírajícího ve  spánku ve věku 106 let.

Některé reakce byly velmi zábavné: jeden lektor přišel  s návrhem, že jeho nakladatelství by mohlo o vydání uvažovat, pokud z Lolity udělám dvanáctiletého chlapce, jehož svede Humbert, farmář, ve stodole uprostřed suché a nehostinné končiny, a to všechno že mám napsat krátkými, silnými „realistickými“ větami („Chová se jako cvok. Mám  dojem, že se všichni chováme jako cvoci. Mám dojem, že  Bůh se chová jako cvok.“ Atp.). Ačkoli by všichni měli vědět, že symboly a alegorie se mi z duše protiví, což má částečně na svědomí můj letitý svár s freudovským vúdúismem a částečně můj odpor ke generalizacím vymýšleným  literárními mýtomany a sociology, jistý jinak inteligentní  čtenář, který zhltl první část, popsal Lolitu jako „starou Evropu svádějící mladou Ameriku“, zatímco jiný čilý mozek  v ní uviděl „mladou Ameriku svádějící starou Evropu“. Vydavatel X, jehož poradce Humbert znudil tak, že se vůbec nedostali za stránku 188, mi ve své naivitě napsal, že Část  druhá je příliš dlouhá. Vydavatel Y naopak litoval, že v knize nevystupují slušní lidé. Nakladatel Z prohlásil, že kdyby  Lolitu vydal, zavřou nás oba.

Od žádného spisovatele ve svobodné zemi se nemá očekávat, že se bude trápit přesným vymezením rozhraní mezi  smyslovým a smyslným, to je absurdní; mohu pouze obdivovat, avšak nikoli napodobit přesnost vidění fotografů,  kteří zvěčňují roztomilé šelmičky do obrázkových časopisů  tak, že spodní lem výstřihu je dostatečně nízko, aby vyvolal spokojený úsměv na rtech filistra, a právě tak vysoko,  aby nepřivolal chmury na čelo ministra. Předpokládám, že  existují čtenáři, kteří pokládají za vzrušující přehlídku necudných slov v oněch beznadějně banálních a objemných  románech, které vyťukávají prsty nervózních neumětelů a jež pisálkové recenzí nazývají „silné“ a „úchvatné“. Jsou  jemné duše, které by prohlásily Lolitu za bezvýznamné dílo  s odůvodněním, že je nic nenaučí. Nepíšu a ani nečtu didaktickou prózu, a přes tvrzení Johna Raye neobsahuje Lolita žádné morální ponaučení. Pro mne existuje prozaické  dílo pouze do té míry, pokud mi poskytuje to, co zhruba  nazvu estetickým blahem, čili pocit být nějak, někde napojen na jiné stavy bytí, kde je umění (zvědavost, něha, vlídnost, extáze) normou. Takových knih není mnoho. Všechno ostatní je buď dobový brak, nebo to, co někteří nazývají literaturou velkých idejí, která se velmi často neliší od dobového braku přicházejícího v ohromných sádrových blocích, jež jsou opatrně přemísťovány z jednoho století do  druhého, dokud se neobjeví nějaký odvážlivec a s rozmachem do Balzaca, Gorkého či Manna nepráskne kladivem.

Někteří čtenáři mi také vytýkali, že Lolita je protiamerická. Toto obvinění mi působí mnohem větší bolest než ono  idiotské nařčení z nemravnosti. Úvahy nad hloubkou a perspektivou (předměstská zahrádka, horská louka) mne dovedly k vytvoření mnoha amerických scenérií. Potřeboval  jsem určité svěží a inspirující prostředí. Nic neinspiruje tak  jako šosácká vulgarita. Avšak právě s ohledem na šosáckou  vulgaritu žádný podstatný rozdíl mezi palearktickými a nearktickými manýry neexistuje. Kterýkoli chicagský proletář  může být stejně buržoazní (ve flaubertovském slova smyslu) jako vévoda; Zvolil jsem americké motely místo švýcarských hotelů nebo anglických hostinců jen proto, že se snažím být americkým spisovatelem a domáhám se stejných  práv, jaká požívají ostatní američtí spisovatelé. Na druhé  straně je můj tvor Humbert cizinec a anarchista a existuje  mnoho věcí, v nichž s ním - vedle nymfiček - nesouhlasím.  A všichni mí ruští čtenáři vědí, že mé staré světy - ruský,  britský, německý a francouzský - jsou právě tak fantastické a osobní jako ten můj nový.

Aby to malé prohlášení, jež tady činím, nevypadalo jako  provětrávání nevole, spěšně dodávám, že kromě surovců, kteří četli strojopis Lolity či její vydání v nakladatelství  Olympu Press v duchu otázek „Proč to musel napsat?“, anebo „Proč bych měl číst o maniacích?“, se našlo nemálo  moudrých, citlivých a oddaných lidí, kteří pochopili moji  knihu daleko lépe, než ji dokážu vysvětlit já sám.

Troufám si tvrdit, že každý skutečný spisovatel si uvědomuje svoji vydanou knihu jakožto stálou uklidňující přítomnost. Její kontrolka nepřestává kdesi v přízemí svítit a pouhý dotek osobního termostatu má okamžitě za následek malou tichou explozi důvěrně známého tepla. Tato přítomnost, tato záře knihy ve vždy přístupné odloučenosti je  navýsost družným pocitem, a čím lépe se kniha podřídila  svým předem stanoveným obrysům a odstínům, tím plněji a sametověji září. Avšak navíc jsou v ní určité okamžiky,  zákoutí, oblíbené úžlabiny, které si autor vybavuje dychtivěji a jež vychutnává s větší něhou než ostatní stránky své  knihy. Nečetl jsem Lolitu od korektur, nad nimiž jsem trávil jaro roku 1955, nyní však shledávám její přítomnost  jako líbeznou - tiše se vznáší domem, na způsob jarního  dne, jehož jas člověk tuší za mlžným oparem. A zamýšlím-li se takto nad Lolitou, jako by mi působilo zvláštní radost  vybírat takové obrazy jako pana Taxoviče, seznam žáků  z ramsdaleské školy, Charlottu, jak říká „vodotěsné“, Lolitu  zdráhavě se blížící k Humbertovým dárkům, portréty zdobící stylizované podkroví Gastona Godina, kasbeamského  holiče (který mě stál měsíc práce), Loktu na tenisovém kurtu, nemocnici v Elphinstonu, bledou, těhotnou, milovanou, nenahraditelnou Dolly Schillerovou umírající v Gray  Star (hlavním městě knihy) nebo zvonivé zvuky městečka  v údolí, stoupající horskou stezkou (na níž jsem ulovil první známou samičku Lycaeides sublivens Nabokov). To jsou  nervová vlákna románu. To jsou skryté body, podvědomé  souřadnice, s jejichž pomocí je vystavěna zápletka knihy třebaže si velmi jasně uvědomuji, že tyto i jiné scény budou  ti, kteří začínají číst knihu s pocitem, že se jedná o příběh  z rodu Pamětí rozkošnice nebo Les Amours de Milord Grosvit, přeskakovat, přehlížet nebo úplně vypouštět. Že můj  román skutečně obsahuje různé narážky na fyziologická  nutkání úchylného člověka, je čistá pravda. Nejsme však  děti, nejsme nevzdělaní mladiství delikventi ani mládenci  z anglického gymnázia, kteří po noci homosexuálních radovánek musí přetrpět paradox četby antických klasiků ve  verzích pro mládež.

Je dětinské studovat prozaické dílo, abychom se dozvěděli něco o zemi, společenské třídě či o autorovi. A přesto jeden z mála mých důvěrných přátel projevil po přečtení Lolity upřímné znepokojení, že musím (já!) žít „mezi tak žalostnými lidmi“, když jediné nepohodlí, jaké jsem skutečně zakusil, bylo žít ve své dílně mezi vyřazenými údy a nedokončenými torzy.

Poté co nakladatelství Olympu Press v Paříži knihu vydalo, projevil jeden americký kritik názor, že Lolita líčí můj  románek s romantickým románem. Nahrazení výrazu „romantický román“ slovy „anglický jazyk“ by tuto elegantní  formulaci vylepšilo. Zde však cítím, že můj hlas dosahuje  příliš pronikavé intenzity. Žádný z mých amerických přátel  nečetl mé ruské knihy, a proto každé vyzvednutí kladů  mých anglicky psaných opusů musí být nutně nepřesné.  Mou osobní tragédií, do které nikomu nic není a být by  nemělo, je skutečnost, že jsem se musel zříci své mateřštiny, svého nespoutaného, bohatého a nesmírně tvárného  ruského jazyk, ve prospěch druhořadé odrůdy angličtiny,  zbavené všech těchto ústrojí: matoucího zrcadla, černého  sametového horizontu, samozřejmých asociací a tradic, jimiž domorodý iluzionista s vlajícími krovkami fraku následuje po svém dědictví otců.

12. listopadu 1956