V noci jsem snil, že jsem motýlem

Způsob zpracování autorského filmu Tomáše Řehořka Piko, s podtitulem „Skutečný příběh drogy, která změnila svět“, balancuje na rozmezí mezi hraným filmem a hraným dokumentem. V každém případě o české droze pervitin, celosvětově známé jako piko, se toho ve filmu nedozvíme celkem nic nového. Podobným způsobem ustoupil do pozadí i původní záměr filmového dokumentu s někdejšími třemi hlavními aktéry české pervitinové scény na pomezí 70. a 80. let - jedním z vynálezců pervitinu, Pavlem Gregorem, policistou z protidrogového oddělení přezdívaným Fífa a jedním z nemála přeživších prvotních aplikátorů drogy, zpěvákem skupiny Vitacit Danem Horynou. Dějové vsuvky měly původně jen dramaticky doplňovat rozhovory s těmito třemi pamětníky, ty ale ve výsledné verzi zcela upozaděny a zařazeny až na samý konec filmu - to, o čem film ve skutečnosti pojednává, se tak divák dozvídá jaksi jen mimoděk.

Piko je ale především autorský počin Tomáše Řehořka, který se krom obligátní režie a scénáře, chopil i kamery, hudební dramaturgie a značné vliv měl i ve výsledném sestříhání snímku. Snímek jako takový trpí mnoha neduhy, velmi nudnými pasážemi, jež mají ilustrovat drogové halucinace hlavní postavy Pavla, pak zejména, nicméně nad Řehořkem nelze nesmeknout jak pro jeho nízký věk třiadvaceti let, ale zejména pak pro šestimiliónový rozpočet, do kterého se dokázal vměstnat a přitom co do úrovně dojmu z technického zpracování nijak nezaostal za násobně dražšími snímky.

Hlavním neduhem filmu je vůbec absence určení, o čem film vlastně má být - více než o droze samotné je film o vařiči Pavlovi Gregorovi, potažmo jakým způsobem má být tento Pavlův příběh vyprávěn. Řehořek ve svém scénáři de facto popisuje kroniku Pavlova života, jež je vyprávěna v časové souslednosti, kdy ve filmu vytrhuje několik dle svého názoru klíčových událostí, jež se snažil převést do podoby dramatických scének a to často bez vzájemné návaznosti. Zcela mu však unikla psychologická podstata celého příběhu - to, že narkomani v někdejším socialistickém Československu byli velmi uzavřená parta, jež vařila jen pro vlastní potřebu a drogou neobchodovala, anebo, že mezi narkomany a policisty z protidrogového oddělení panoval dlouholetý status quo, kdy každý znal každého a průběhu dlouhých patnácti dvaceti let se například mezi Pavlem a Fífou vyvinul vztah vzájemného respektování a pozdějšího osobního přátelství.

Další z mnoha slabin snímku jsou herecké či spíše neherecké výkony - jako autentická figura obstál snad jen Rosťa Novák jako hlavní postava Pavla, ostatní působí nejen nevěrohodně ale přímo pateticky. Zde je v tom nejnegativnějším slova smyslu nutné vyzdvihnout zejména Miloslava Königa jakožto Fífy, jež ve filmu více než protidrogového policistu připomínal východoněmeckého agenta s teplou vodou.

Suma sumárum, podíváme-li se do drogové filmografie - Anděl Exit s hledáním nové drogy na bázi pervitinu; Mandragora, jež je asi nejlepším počinem z tohoto soudku, ale drogy a jmenovitě pak pervitin v něm hrál jen okrajové téma; dále extázovém Šeptej; a konečně totálním filmovém úletu mimo drogovou realitu, opět pervitinové Perníkové věži, stojí si na tom Piko tak nějak uprostřed. - Tj. žádný zázrak, ale současně se najdou i mnohem horší…