„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1951

Isaac Asimov: Nadace

Isaac Asimov: Nadace

Foundation, 1951

Isaac Asimov je společně s Robertem A. Heinleinem and Arthurem C. Clarkem je zařazován do tzv. velké trojice žánru sci-fi literatury. Současně byl i jedním z nejplodnějších autorů všech dob, kdy kompletní bibliografie jeho díla, kam krom sci-fi románů a povídek patří i jeho autorské či spoluautorské příspěvky do nejrůznějších kategorií vědecko-populární literatury, čítají více než pět set knih. Ale vliv Asimova dalece přesahuje hranice pouhé literatury, kdy zvláště díky své povídkové sbírce Já, robot, ve které definoval a v literárním pojetí i aplikoval tři základní zákony robotiky, je považován za jednoho ze zakladatelů robotické kybernetiky. Další oblastí, kde má však Asimov pouze teoretický vliv v eticko-filozofické rovině je očekávaná apokalypsa po naprostém kolapsu civilizace, kdy nejprve v několika povídkách ze 40. let 20. století a dodatečně i v románové sáze, kterou rozvíjel až do konce 80. let, definoval východisko v podobě vědecké komunity, která bude v době úpadku a všeobecného pádu do barbarství nejprve schraňovat a poté dále šířit vědecké výdobytky moderní civilizace tak, že tato vědecká komunita svou civilizační nadřazeností ovládne a zcivilizuje zbylý svět.
Friedrich Dürrenmatt: Podezření

Friedrich Dürrenmatt: Podezření

Verdacht, 1951

Umělecké počátky dnes nestora švýcarské německy psané literatury Friedricha Dürrenmatta nebyly jednoduché. Jeho první divadelní hra Psáno jest, kterou napsal v letech 1945/46 byla uvedena v roce 1947, první věhlas mu přinesla dvojice detektivních novel Soudce a jeho kat z roku 1950 a Podezření z roku 1951, jež vycházely na pokračování v časopise Der Schweizerische Beobachter. Ale první velký finanční úspěch mu zajistila až série rozhlasových her z let 1952 až 1954, které psal na objednávku pro německý rozhlas. - Některé z nich později přepracoval i pro divadelní provedení - nejznámější je Herkules a Augiášův chlév z roku 1954.
Graham Greene: Konec dobrodružství

Graham Greene: Konec dobrodružství

The End of the Affair, 1951

Konec dobrodružství je v bibliografii Grahama Greenea v pořadí posledním dílem, ve kterém řeší svůj vztah k bohu, k náboženské morálce ale i ke katolicismu obecně. - V souvislosti Greenem se lze dokonce setkat s přízviskem katolického spisovatele, kdy ač tato část jeho tvorby tvoří pouhá pětice z celkový šestadvaceti románů a novel, nezahrnuje v to dílo povídkové i dramatické, zaujímá v ní nejústřednější místo.
Vittorio De Sica: Zázrak v Miláně

Vittorio De Sica: Zázrak v Miláně

Filmovému neorealismu, v kontextu světové kinematografie doslova zlatému období filmu s přímým vlivem na vznik nové české vlny v 60. letech, bývá někdy vytýkána přílišná „vážnost“, kdy přes deklarovanou snahu zobrazit život takový jakým skutečně je, stála v popředí sociálně kritická témata.

Goya oder Der arge Weg der Erkenntnis, 1951

Snad již první větou je nutné zdůraznit, že román Liona Feuchtwangera Goya nelze brát jako životopisný informační zdroj, ba naopak, Feuchtwanger se v něm dopouští poměrně mnoha faktografických omylů, odvážných dějinných, politických i psychologických interpretací sice poplatných duchu poloviny 20. století, které ale nemají místo ve značně zaostalém Španělsku končícího 18. století. Ne, při četbě Feuchtwangera, romanticky pojatého Goyu pak zvláště, je nutné mít na zřeteli básnický podtext, který má ve stavbě příběhu navrch nad suchopárností dějin.
Jerome David Salinger: Kdo chytá v žitě

Jerome David Salinger: Kdo chytá v žitě

The Catcher in the Rye, 1951

Jerome David Salinger je doslova synonymem svého nejslavnějšího díla Kdo chytá v žitě, krom něhož publikoval již jen 35 povídek kolísavé kvality. Nicméně lze-li Kdo chytá v žitě nejlépe charakterizovat jako humornou satiru světa šestnáctiletého chlapce, který je postaven na nekonformnosti hlavního hrdiny Holdena Caulfielda, jenž se zmítá ve své duševní nevyrovnanosti s absencí jakéhokoliv cíle, což pro sebe navenek skrývá za kritikou a zesměšňováním ostatních i za chorobnou fantazií a v rozhovoru s druhými rád básní zcela nesmyslné myšlenkové výplody tak, že je až pozoruhodné nakolik je Holdenův svět podobný světu a vnímání samotného Salingera.