V noci jsem snil, že jsem motýlem

Námět z prostředí lidově demokratické armády patřil v československém státem řízeném filmu mezi vůbec nejoblíbenější a nejčastěji filmovaná témata. Tyto filmy však neoplývaly nijak zářnými uměleckými kvalitami, naopak byly plně podřízeny propagandistickým účelům. To se však změnilo v období Československé nové vlny mezi léty 1963 až 1969, kdy v tomto krátkém období tání a později i absence jakékoliv cenzury vznikly i filmy, jež k armádě a k povinnému vojenskému výcviku zaujaly kritický postoj. Toto se však netýká snímku Souhvězdí panny, který na námět i scénář Milana Uhdeho v roce 1965 zrežíroval Zbyněk Brynych.

Film je poměrně zdařile herecky obsazen - v hlavních rolích hraje vůbec nejkrásnější česká herečka Jaroslava Obermaierová, či hvězda 60. let Vladimír Pucholt, ve vedlejších rolích dále například Ivan Vyskočil nebo Jan Libíček, ale zcela banální příběh s podtextem, že když jde o lásku, tak na vojně táhnou všichni, tj. bažanti, mazáci i důstojníci, za jeden provaz, činí tento snímek zcela nekoukatelným.

Posádka letecké základny má pohotovost, bohužel však v den, kdy Standa očekává svou milou Janu. Standa sice nedostane opušťák, ale dvojice saniťáků, Veleba, v podání Vladimíra Pucholta, a Rejman, jehož hraje Jiří Wimmer, Janu - Jaroslavu Obermaierovou, propašují na základnu a skryjí ji v ošetřovně. Janu přirozeně uvidí celá posádka, dozví se o ní dokonce i nejvyšší velící důstojníci na základně, ale všichni svorně dívku skrývají před horlivým poručíkem Toneiserem.

Standa se s Janou nejprve pohádá, poté spolu stráví několik hodin na lůžku ošetřovny a ráno je dívka opět saniťáky naložena do sanitky, aby byla vyexpedována ze základny. Poručík Toneiser se tohoto úskoku dovtípí, dívku v sanitce odhalí, avšak zachová se jako správný velitel, a ačkoliv by mu za tento čin v reálu hrozilo několikaleté vězení, dělá, že nikoho neviděl.