V noci jsem snil, že jsem motýlem

Snímek Poupata je často uvozován jako ten, který vyhrál hned čtveřici Českých lvů a to v těch nejprestižnějších kategoriích nejlepší film roku, nejlepší režie, nejlepší kamera a nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (a v další pětici byl nominován). Režisér, autor předlohy a scénárista Zdeněk Jiráský pak bezmála jako filmový amatér, jenž prostě jen zvolil dobré téma, které se trefilo do správné společenské atmosféry. - Zdeněk Jiráský je absolventem katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU, a před natočením Poupat byl prakticky neznámý scénárista a režisér dokumentárních filmů. Jeho původní scénář k Poupatům nejprve vyhrál cenu Filmové nadace RWE & Barrandov Studio, což mu krom finančního ohodnocení přineslo dostatečný věhlas, aby mohl získat producenty a svůj plně autorský film vůbec realizovat. V Poupatech se dle vlastních slov snažil „[ne]rušit příliš známými tvářemi, přeskakujícími z filmu do filmu“ a obsazené herce oslovoval sám na základě jejich výkonů v divadelních představení, která osobně objížděl napříč celou Českou republikou.

Filmu je rovněž vytýkána epizodickost, kdy je film rozdělen do jednotlivých na sebe úzce navazujících scén vyprávěných z pohledu jednotlivých členů ústřední rodiny - konkrétně Jardy v podání Vladimíra Javorského, jenž pracuje jako železniční hradlař (výhybkář), jeho koníčkem je vyrábění modelů v lahvi a především je závislý na automatech, jeho manželky Kamily v podání polské herečky Malgorzaty Pikusové, jež dělá uklízečku na nádraží, a dále dvou čerstvě dospělých a nezaměstnaných dětí Agáty (Marika Šoposká) a Honzy (Josef Láska). Filmu tak sice chybí hlavní vypravěč ale hlavní pozornost jak v samotném filmu tak ve vyznění vyprávěného příběhu na sebe strhává Jarda (Vladimír Javorský), jenž nejprve podepíše směnku na dvě stě tisícový dluh a poté je vyhozen z práce tak, že zbylými penězi nejprve podepíše životní pojistku, poté odjede do Prahy, kde v ruletě prohraje i to poslední a nakonec vymyslí plán sebevraždy tak, aby to vypadalo jako neštěstí. Sabotuje zabezpečovací zařízení na železničním přejezdu tak, aby se nespustily závory a nesvítila červená světla, ale při jízdě na kole těsně u přejezdu uklouzne a namísto něj vlak srazí dodávku vietnamského trhovce, který veze plný náklad silvestrovských rachejtlí. - Jardův neúspěšný pokus o sebevraždu, který skončí vraždou nevinného člověka působí tragikomicky tím, že ohňostroj z vybuchujícího nákladu tvoří kulisu k nostalgické spartakiádní cvičební sestavě Poupata v podání někdejších dorostenek z roku 1985, tedy v podání dnešních zralých čtyřicátnic.

Další často opakovanou výtkou je nesmyslnost a jen prvoplánová přítomnost cvičení Poupat. - Ve skutečnosti téma reminiscence na tuto někdejší celostátní socialistickou estrádu celý film odlehčuje a nedovolí mu sklouznout k neupřímné a patetické sociální kritice. A současně ve filmu tvoří jedno ze čtveřice hlavních témat, které krom samotných za sebe vševypovídajících kulis Severních Čech (ve filmu není místo děje blíže lokalizováno, ale vzhledem k tomu, že se mnoho scén odehrává na Sokolovském nádraží, lze jej umístit právě do Sokolova), stojí na tématu takřka upířímu vysávání hazardních hráčů a beznaději i absence budoucnosti mladé generace.

Dále Jiráského film bývá srovnáván s tématicky podobnou produkcí od Bohdana Slámy, konkrétně s jeho volnou trilogií s Pavlem Liškou v hlavní roli a to filmy Divoké včely, Štěstí a Venkovský učitel. - Toto srovnání však opět pokulhává, kdy k Poupatům má jednoznačně nejblíže Slámova celovečerní prvotina Divoké včely, jež však co do tématu nevypráví apriori příběh o sociální tragédii chudých lidí z periférie, v tomto případě lidí ze Slezsko-polského pohraničí na Bruntálsku, ale víkendové návštěvě Petra, jenž vystudoval, žije a pracuje v Praze, svých rodičů ale i přátel z mládí, s tím, že Divoké včely se nad Poupata vysoce vyvyšují jak mnoha výborně napsanými vedlejšími epizodami s řadou obskurních a ale přesto velmi realistických postav, a dále tím, že Sláma ve filmu vsadil na řadu neherců a to i v hlavních rolích. Štěstí i Venkovský učitel je pak již pouhý filmový kýč.

Rok 2011 byl pro český film mimořádně úspěšný, kdy velmi kvalitní, nezávislé a autorské filmy v čele právě s Poupaty, ale i snímky à la Alois Nebel, Czech Made Man, Dům, Odcházení a Rodina je základ státu jak zcela převálcovaly prvoplánově podbízející se filmy typu Lidice, Nevinnost, Muži v naději či V peřině, ale zejména pozdvihly jinak zcela průměrnou a co do přesahu pouze lokální úroveň české kinematografie, kdy právě Poupata získaly ceny i na zahraničních festivalech v Chicagu nebo jihokorejském Pusanu.

Na závěr si pak dovolím neodpustit kritickou poznámku k nízké kulturní i estetické úrovni českého diváka, kdy Poupata jakožto nejlepší film z pohledu získaných filmových cen zmizel z kin velmi brzy po své premiéře v listopadu 2011 a velkou diváckou pozornost mu nepřineslo ani obnovené uvedení do kinodistribuce v březnu 2012 poté, co získal čtveřici Českých lvů, jež filmu přenesly na počátku chybějící mediální kampaň. - Nejlepší český film tak zdaleka neutržil ani oněch nízkorozpočtových šestnáct a půl miliónu (což je dnes spíše rozpočet filmu dokumentárního).