V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jedné noci snil:

V šíleném polobezvědomí kráčel umíněně stále kupředu, zimničně očekávaje, že přijde přece jen ke konci. Šel léta, staletí, tisíciletí, věčnost - a stále tlela před ním nesmírná rovina. Náhle vztyčil se před ním ze země muž a drže před sebou tyč zvolal: "Stát, zde je konec času!" "A co je asi za ním?" zasmál se Odon a tyč přeskočil. A hned uchvátilo jej cosi strašiivého, černého a unášelo ho to šílenou rychlostí v neprostorovou propast. "Vír věčnosti, to jest ničeho," pomyslil si a ztratil vědomí. Když ho nabyl, cítil, že jest unášen stále kupředu, ale tak sladce jako v loktech milující sylfy; tma zmizela, něžné moře barev usmálo se před ním, blížilo se rychle, žhavělo stále více - až náhle jej objalo. Octl se v království oblaků, ohnivých, nevýslovným bohatstvím nevídaných barev a tvarů hřmících ! Jako hory klenuly se kol něho, nad ním, pod ním - a on střelhbitě letěl jejich tišinami, umíraje slastí z nebeských, nesmyslových vůní ; neměl však těla, stal se pouhým viděním a zmíráním z vůní ! Stále čarovnější byla tato země oblaků - - či nebyla to oblaka? Ne, bylo to něco transcendentálního - byla to zduševnělá hmota - ekstase! byl to jiný, jiný svět, - ach tak známý - ach, tak neznámý! Stále čarovnější byl, krajiny, souhvězdí, města, lidé, nymfy vyvstávali z něho a hned zas mizeli za letícím, netušené a přece tak známé věci rodily se stále a stále z něho, - vše oblito kouzelnou slastnou září - září mrtvého a znovu zrozeného - pramene vší poesie, krásy a slasti. "Octl jsem se zas v minulosti, když přeskočil jsem hranice času!" pochopil posléze, "zasnoubil jsem se tak konečně sám s sebou a došel tím konečně nebe -"

Nikdy nikoho nespatřil Ottomar v zahradě, sousedící se zahradou jeho, vyjma starého domovníka starého domu zahradou tou obklopeného. A bylo mu, že zří fantom, když jednoho červencového večera, kráčeje podél plotu té zahrady, uzřel za ním krásnou dámu. Mohutný, děsivý červánek ležel na bledé, truchlé tváři její a mladý muž se zachvěl, maje záhadnou ilusi, že je všecka krví zbrocena . . .

Cestuje do města D. dorazil jsem do vesnice M., již jen několik minut od cíle mého vzdálené. Byl konec října, dopoledne. Z neposkvrněné oblohy zářilo vesele slunce a oblažovalo snivou, dojemnou září nivy i černý, ohromný les, který na východ od vesnice se rozprostíraje - mne dělil od cíle mé cesty.

Já a strýc nenáviděli jsme se nenávistí instinktivní. Když jsem byl ještě malý hoch a on k nám zavítal, poštíval ustavičně na mne rodiče, vytýkaje jim, že mne rozmazlují, udávaje na mne kažkou špatnost, ba vymýšleje si mnohé a zavdávaje tím podnět k častým mrzutostem v naší rodině. - Vše špatné viděl na mně : "je zrovna tak bezbožný jako mladý, a vražda z něho hledí už teď!" říkal často ; mimo něj nikdo mně toto poslední neřekl - zvláštní ! -- Ale mohu říci, že jeho nepřátelství nevzbudilo mého : jak slabé byly mé pomstychtivé city proti bezedné antipathii a ošklivosti, kterou jsem k němu cítil odevždy! Pouhá vzpomínka naň zkazila mně náladu na dlouho; v přítomnosti jeho chtělo se mně zvracet; a dotkl-li se mne, kůže mne v pravém slova smyslu delší dobu pálila.