V noci jsem snil, že jsem motýlem

Texty jsou psány v prudkém letním slunci, které rozpalovalo psací stroj tak, až se několikrát za minutu zakusoval a koktal. Nemoha hleděti na oslnivě bílé čtvrtky papíru, neměl jsem kontrolu toho, co jsem psal, psal jsem tedy ve světelném opojení automatickou metodou, světlo slunce mne tak oslepovalo, že jsem viděl jen obrysy třpytícího se stroje, plechová střecha byla tak rozpálená na několik hodin, že napsané stránky se otáčely horkem do válců. A protože události, které se posledního roku na mne valí tak, že jsem ještě neměl čas zaregistrovat matčinu smrt, tak ty události mne nutí, nechat text tak jak je v prvních záběrech a doufat, že jednou budu mít čas a odvahu text znovu a znovu smolit a přepracovávat k jisté klasičnosti a nebo pod dojmem chvil a za předpokladu, že bych mohl setřít tu první spontánnost obrazů, vzít na text pouze nůžky a pod dojmem chvil vystříhat z něj ty obrazy, které odstupem času budou mít ještě svěžest. A kdybych už na světě nebyl, at to udělá některý z mých přátel. Ať z toho sestříhají malou novelku nebo větší povídku. Tak!

Ptáte se mě, zda můj text, obzvláště je-li chrlen přímo do psacího stroje, nevzniká pod vlivem nějaké vnitřní neuvědomělé melodie? Ale ano, je to tak. Vzpomínám, že Schiller napsal za tři dny svoje Loupežníky, Kerouac napsal za několik týdnů to svoje Na cestě. A já jsem svoje poslední texty psal také ve velice krátkém čase. Anglického krále jsem psal ani ne tři týdny, Hlučnou samotu o trochu dýl, první verzi Hlučné samoty jsem psal v homérském verši, druhou v pražském dialektu a tu poslední jsem psal úzkostlivou češtinou, aby ten dryácký obsah zvýšil třeskutost textu.