„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Únor 2008

Počátkem září vešel Vittorio Romano v osm hodin večer do římského, velmi četně navštěvovaného hostince.
Byl překvapujícím zjevem. Ač podle obleku jeho se dalo soudit na věk značně vyšší, byl teprve třicet sedm roků stár. Postavy byl vysoké, kostnaté, ba hubené, ale něco v tváři jeho povídalo, že musí být tělesně značně silný. Dlouhá, bledá, hubená tvář měla pravidelné a ušlechtilé rysy; bylo by ji bývalo možno nazvat krásnou, kdyby výraz její nebyl býval neobyčejně příkrý, přísný, chmurný a divoký. Pod mocným čelem svítily veliké, zelenavé oči až příšerně hrozivě a agresivně, ba vztekle; hleděly však přitom ledově pátravě a zkoumavě. Pod mírně orlím, krásným nosem rýsovala se velmi malá a velmi jemná ústa, mluvící, když mlčela, o krajně výbojné, vzdorné povaze. Z tváře zároveň skalnatě tupé, planoucí a dětsky žensky naivní, zvláštním leskem vyzařující, bylo zjevno, že Romano je mužem velké energie a vysokého ducha, že je neobyčejně nadaným mužem činu a rozeným vládcem lidu. Ač nebyl nikterak Napoleonovi podoben, může si čtenář o výrazu jeho tváře učiniti přibližnou představu, popatří-li na dobré portraity Korsikánovy z mladších let…

1.

Když Sider po prvé projížděl alpským městečkem Cortonou, učinil naň velebný kraj koldokol dojem tak mocný a tak zvláštní, že na nejbližší stanici vystoupil z vlaku a vrátil se tam. A tři dny, které tam pak pobyl, byly nejkouzelnější z celého jeho života. Dosud nepoznaný, poetický lesk prozlacoval bez přetržení jeho duši, proti vůli tryskaly z ní stále a stále mohutné, nejzáhadnější pocity, nejasné sice, ale právě tím nesmírně dráždivé. Často se mu zdálo, že jižjiž musí se mu jádro těchto tušení vyloupnout, ale v tom okamžiku odlétly mu vždy bleskem do dálek nedosažitelných. Byl opojen celým světem, jsoucnost byla mu milenkou, z nitra tryskaly písně, i v nocích objímaly jej magické sny. A přece bylo ve všem tom cosi temně a mocně děsivého; v nejhlubší hloubi měl jistotu, že pode vší tou září zeje nejstrašnější propast.
Utrpení knížete Sternenhocha

Předmluva

Z pozůstalosti knížete Sternenhocha, jednoho z předních velmožů říše německé na počátku tohoto století, jenž dozajista byl by se stal nástupcem Bismarckovým v úřadě kancléřském, kdyby Osud nebyl vrhl na jeho cestu mohutnou osobu Helgy-Daemony, dostal se nám do rukou kus jeho deníku. Neváháme s jeho uveřejněním, neboť historie, o niž jedná, je ze všech nám známých jednou z nejpříšernějších a zároveň nejkomičtějších.
Kategorie
27. Únor 2008
27. Únor 2008
Každá rozkoš je původně jen zamilování si bolesti, každá bolest jen znechucení si rozkoše; a v tom spočívá pravý monismus.
 
Výška měřitelna je dle toho, pokud člověk odpouští. Vznešený vše, obyčejný málo, zhovadilý téměř nic. Obyčejný vše zapomíná, vznešený nic.
27. Únor 2008
Asi 99% sentencí velikých lidí - něco, za co se musí vysoký duch stydět.
 
Není stavění, je jen bourání, - tj. roztrhnutí řetězů.
 
Pilnost - jen lenost myšlení. Jen opičení (např. u žáků), jen křeč pod bičem.
 
Vykřesej ze snu Vůli!
27. Únor 2008
Dopis Fr. Drtikolovi ze dne 7. XI. 1917
Podal jste v listu svém pěknou lapidární skici Svého stavu, nedostatek detailu činí situaci toho, kdo chce o věci pronésti své slovo, obtížnou: shovívavost k dopisu tomuto je trochu Vaší povinností.
27. Únor 2008
KlimaDearFriend.gif
Ještě jednou: upřímnou radost způsobila mně upřímnost zájmu Vašeho o moje psychika. Upřímné jsou Vaše názory na mne a opravdivé; hluboké a mužné; že by spočívaly na znalosti mé osoby, nemohu jim přiznat. Vždy tvoří člověk člověka k obrazu svému . . . Chci podat zde svůj vlastní – malý a nedostatečný – pohled na sebe. Žádáte, bych podal zprávu o sobě: nejlepší zprávou takovou je autoportrait: činy člověka, stav jeho – vše vyčte z něho dobré oko; podávat každé jiné zprávy o sobě a autoportrait jim nepředeslat je totéž jako učit žáka syntaxi dříve, než grammatice. – Obtížno podávat autoportrait, – intellektu i affektům. Sebe sama vidět je poloviční zázrak, jako sebe sama vyzdvihnout. A nepříjemno chválit sebe a hanět sebe i být k sobě spravedlivým: činit se směšným, stavit vředy své na odiv, vůbec se obnažovat. Přes to vůči Vám činím tak rád.
Kategorie
27. Únor 2008
  1. Abrams, E.: Úvod, in Ladislav Klíma: Velký román, 1996.
  2. Bodlák, K.: Ladislav Klíma po dvaceti letech. Orientace, 2, 1967, č.7, str. 88 - 93.
  3. Bodlák, K.: Myšlenkový svět Ladislava Klímy, In: Bodlák K. - Vápeník, R: Ladislav Klíma. Filosof - básník.
27. Únor 2008

KNIŽNÍ VYDÁNÍ MIMO SPISY

  1. Svět jako vědomí a nic
    1. vydání; Praha 1904, nákladem vlastním v komisi a tiskem Emanuela Stivína; anonymní vydání - autor označen šifrou L; 223x128, brož., bleděmodrá obálka; 164 str.
  2. Traktáty a diktáty - Filosofické úvahy
    1. vydání; Praha 1922, vydal Emanuel Chalupný (neuvedeno) v komisi dr. O. Štorcha-Mariena; obálka (linoryt) Vlastimil Hoffmann; Tiskla Tribuna; 181x136, brož., šedozelená obálka s červeným a černým tiskem, velmi špatný papír i sazba. Existují dvě varianty - na silnějším dřevitém žlutém rýhovaném papíru a "na lepším papíře s autografem"- tenčím, prosvítajícím bílém papíru, kde titulní listy všech výtisků byly Klímou signovány černým inkoustem; v první verzi je kniha asi o 2 mm tlustší, jinak jsou zcela identické, včetně obálky; nakladatelská vazba podle všeho neexistuje; 224 str.; 24 Kč, přednostní 34 Kč.