Kategorie
27. Únor 2008
Počátkem září vešel Vittorio Romano v osm hodin večer do
římského, velmi četně navštěvovaného hostince.
Byl překvapujícím zjevem. Ač podle obleku jeho se dalo soudit na věk
značně vyšší, byl teprve třicet sedm roků stár. Postavy byl vysoké, kostnaté,
ba hubené, ale něco v tváři jeho povídalo, že musí být tělesně značně silný.
Dlouhá, bledá, hubená tvář měla pravidelné a ušlechtilé rysy; bylo by ji
bývalo možno nazvat krásnou, kdyby výraz její nebyl býval neobyčejně příkrý,
přísný, chmurný a divoký. Pod mocným čelem svítily veliké, zelenavé oči až
příšerně hrozivě a agresivně, ba vztekle; hleděly však přitom ledově pátravě
a zkoumavě. Pod mírně orlím, krásným nosem rýsovala se velmi malá a velmi
jemná ústa, mluvící, když mlčela, o krajně výbojné, vzdorné povaze. Z tváře
zároveň skalnatě tupé, planoucí a dětsky žensky naivní, zvláštním leskem
vyzařující, bylo zjevno, že Romano je mužem velké energie a vysokého ducha,
že je neobyčejně nadaným mužem činu a rozeným vládcem lidu. Ač nebyl nikterak
Napoleonovi podoben, může si čtenář o výrazu jeho tváře učiniti přibližnou
představu, popatří-li na dobré portraity Korsikánovy z mladších let…
