„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Květen 2008

piju německý pivo
a snažím se zplodit
nesmrtelnou báseň v
5 hodin odpoledne.
ale, sám jsem přece říkal
studentům, že hlavní
je o nic se nesnažit.
ovadlý žralok
mi jde po koulích
když procházím oddělením masa
hledaje salámy a sýr
 
fialově zmalované paničky
osahávající
avokáda po 75 centech
měla macatý stehna
a krásně se smála
smála se všemu
měla žlutý závěsy
a já skončil
a odkulil se
a než odešla do koupelny
sáhla pod postel a
hodila mi jakýsi hadr.
zkusil jsem to tentokrát
vestoje.
obvykle to
nejde.
nyní to vypadalo,
že...
 
pořád mlela:
tohle je mé piano.
zvoní telefon a lidi se ptají:
co děláš? co tak se
s námi opít?
a já říkám:
sedím za pianem.
hele, řekl mi kamarád, chtěl bych tě seznámit
s Otrapou Harrym, je ti podobnej.
a já řekl: tak jo, a šli jsme do
lacinýho hotelu.
v hale sedělo pár dědků a dívali
se na nějaký program v televizi
a my vyšli po schodech k pokoji
č.209 a tam byl Otrapa,
myslím, že jako každý jiný chlapec
jsem měl jednoho nejlepšího kamaráda v okolí,
jmenoval se Evžen a byl větší
než já a o rok starší.
Evžen mě pěkně řezal.
pořád jsme se rvali.
snažil jsem se ho přeprat, ale bez valného
úspěchu.
zarudlá tvář
Texasana
a stáří,
na dostizích v L.A.
hovoří ke skupince lidí.
běží se čtvrtý dostih
a on je na
odchodu:
zpola opilý
jsem vypadl z jejího bytu
z jejích teplých peřin
a měl jsem kocovinu
a nevěděl ani, co je to za
město.
chodil jsem dokola
a nemohl jsem najít svoje auto.
rovnováhu udržují šneci šplhající po
srázech Santa Moniky:
štěstí je procházet se po Western Avenue,
když na tebe pokřikují holky
z masážního salónu: "Nazdar, milánku!"
zázrak je mít v pětapadesáti
5 žen, které tě milují,
a krásné je, že ty můžeš milovat