V noci jsem snil, že jsem motýlem

V šedesátých a sedmdesátých letech se na ruské obloze objevila hvězda, která zastínila vše včetně zničující cenzury totalitního režimu. Vladimírovi Vysockému nebylo za jeho života dovoleno publikovat, vydávat desky ani koncertovat, přesto však jeho písně znal každý, jejím poslechem se netajili ani příslušníci KGB a ruské kosmonauty chránily při jejich dlouhých pobytech ve vesmíru před zešílením, jeho básně si lidé navzájem opisovali tak, že překonaly hranice všech kontinentů - báseň Spaste naše duše se stala v sedmdesátých letech hymnou Portugalských partyzánů v jejich odboji proti diktatuře, jeho životní role, Shakespearův Hamlet, se mu stala zrcadlem jeho nejvnitřnější duše, po dva roky roli nacvičoval, aby dosáhl dokonalého spojení. Jeho ztvárnění symbolizující souboj pravdy a čistoty Hamletovy osobnosti s lhostejností a zlem vystupňované otázkami, na které není možno odpovědět, představovalo samotného Vysockého a režim, který mu nedovoloval dýchat. Herecká partnerka Alla Děmidová charakterizovala jeho expresivní zničující způsob hraní slovy: "Razantně vybíhal na scénu, bílý jako smrt, nikoho si nevšímal a absolutně se soustředil na to, co dělá, na to že musí dohrát do konce. Ne dohrát, dožít do konce. A to bylo geniální. Takhle se má Hamlet hrát, ale tak se hrát nedá." V posledních letech zvracel mezi výstupy krev, musel si nechávat vpichovat tišící injekce, ale vždy bledý jako stěna znovu vyběhl na scénu a jeho životního představení nemohl zastavit ani infarkt, který jej skácel přímo na jevišti dne 25.července 1979, ne, Vladimíra Vysockého nezastavil dusící režim ani meze fyzického těla.

Když stane se, že kamarád

zaváhal nebo zklamal snad,

a ty bys prostě věděl rád,

zda ještě na něj můžeš dát –

vezmi ho do hor, uvidíš!

Nechystej mu žádnou lest,

jenom si zkuste zlézt,

ať víš s kým máš tu čest.

 

Možná, že v horách ztratí vtip,

ohrne nos a zdrhne zpět,

Podél srázu podél propasti

moji koně, koně vraní

tuhým bičem jako šílený

vás šlehám popoháním

Nějak vzduch mi v plicích schází

lokám mlhu s nocí temnou

opojení z vichřice mi

šeptá: Konec, konec se mnou!

 

Trochu zvolněte mi, koně

trochu zvolněte mi

vždyť ne bič to já velet mám

Německý dramatik, byť svého času s československým občanstvím, Peter Weiss, se stal možná i díky filmové podobě, takřka synonymem svého nejznámějšího dramatu Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem ...