V noci jsem snil, že jsem motýlem

Na městském gymnáziu v Los Angeles jsem se těsně před druhou světovou válkou vydával za nacistu. Sotva jsem rozeznal Hitlera od Herkula a bylo mi to jedno. Jenom mě začínalo nudit sedět ve třídě a poslouchat všechny ty patriotický kecy, jak bychom se do toho měli pustit a tu bestii odkráglovat. Rozhodl jsem se přejít do opozice. Nikdy jsem se neobtěžoval přečíst si něco o Adolfovi, prostě jen ze mě tryskalo vše, co jsem považoval za hnusné a maniakální.

Bylo mi přes dvacet a přestože jsem tvrdě chlastal a moc nejedl, pořád jsem byl ještě dost silný, Tím myslím fyzicky, a když se vám jinak moc nedaří, je to přeci jen trochu štěstí. Hlava se bouřila proti mému osudu a životu, a jediný způsob, jak to zklidnit, bylo chlastat, chlastat a chlastat. Šel jsem po prašné, špinavé silnici, bylo vedro, mám dojem, že to bylo v Kalifornii, ale už si dávno nejsem jistý. Byla to pouštní oblast. Šel jsem podél silnice, ponožky jsem měl ztvrdlé, plesnivé a pěkně smradlavé, hřebíky se mi přes podrážky zabodávaly do chodidel, a tak jsem si musel dávat do bot něco tvrdého - lepenku, novinový papír, co mi přišlo pod ruku. Hřebíky ale stejně prolezly, a tak člověk buďto musel sehnat další papír, nebo ho otočit a upravit.

Harry před chvílí seskočil z vagónu a šel po Alamedo směrem k Pedrovi na hrnek pěticentové kávy. Bylo brzy ráno, ale pamatoval si, že otvírají v pět. U Pedra jste s pěti centy mohli klidně vydržet pár hodin. Mohli jste si tam zapřemýšlet. Mohli jste vzpomínat, co jste kdy udělali dobře a co špatně.

Už si nejsem jistý, kde to bylo. Asi někde v severovýchodní Kalifornii. Hemingway právě dokončil nějaký román, přijel z Evropy nebo kdoví odkud, a boxoval s někým v ringu. Byli tam lidi od novin, kritici, spisovatelé - tahle parta -, a v sedadlech kolem ringu také několik mladých paniček. Sedl jsem si do poslední řady. Většina lidí se na Hemingwaye nedívala.