Kategorie
27. Únor 2008
Ptáte se mě, zda můj text,
obzvláště je-li chrlen přímo do psacího stroje, nevzniká pod vlivem
nějaké vnitřní neuvědomělé melodie? Ale ano, je to tak. Vzpomínám,
že Schiller napsal za tři dny svoje Loupežníky, Kerouac napsal za
několik týdnů to svoje Na cestě. A já jsem svoje poslední texty psal
také ve velice krátkém čase. Anglického krále jsem psal ani ne tři
týdny, Hlučnou samotu o trochu dýl, první verzi Hlučné samoty jsem
psal v homérském verši, druhou v pražském dialektu a tu poslední jsem
psal úzkostlivou češtinou, aby ten dryácký obsah zvýšil třeskutost
textu.
Pokud si vzpomínám, jsou moje texty variacemi na daná témata,
když přijde čas, uvádím se do nulté situace, pak se posadím k psacímu
stroji jako ke klavíru a začnu psát, jednu stránku vytahuji za druhou
a snažím se, aby průtočnost myšlení byla v souladu s technikou prstů,
a jedině tak mohu sledovat myšlenku, která se odvíjí z hudebně barevných
asociačních mračen napitých potřebou učinit jistá sdělení, o jeho
obsahu vím všechno až na konec, až posledním řádkem. Vzpomínám si
též, že vstupní motiv, kterým se uvádím v nadšení, je Triumfální symfonie
od Bedřicha Smetany, nevím proč, jezdím dosti často letadlem, a když
stroj ještě na rozjezdové ploše zapíná naplno motory a v té chvíli,
když se odlepí od země, tak slyším v těch krásných motorech Triumfální
symfonii, pokaždé, i letos. Dál se mne, přátelé z Jazz bulletinu,
ptáte, co říkám otázce češství a světovosti, zda tyto pojmy se vylučují
či nikoliv? Myslím, že se doplňují, navzájem podmiňují. Ovšem! Odpověď
vždycky přichází až pak, až je dílo dokonáno, až literární nebesa
jsou usmířena. Ptáte se mne, jaké je postavení umělce v soudobé konzumní
společnosti u nás. Zda musí dojít ke střetu umělce a měšťáka? Říkají,
že Sebastian Bach byl jako člověk měšťák, jako hudebník že byl geniální
umělec. Lidé dnes rádi bydlí ve městě, rádi pěkně bydlí, rádi se zdvořile
zdraví, dívají se na televizi… a teď někdo přijde a říká jim, to
že je příznak maloměšťáctví. Myslím, že od toho pojmu se nelze odstřihnout.
Konzumní společnost je tady a já k ní patřím taky. Taky rád se dívám
do výkladů, rád si kupuji pěkné věci, a když se stmívá, velice rád
chodím městem a čtu si nálepky na konzervách a lahvích, prohlížím
si drogerie a voňavkářství, rád vidím celý ten svět druhé přírody,
který mi nabízí dojetí a zapomenutí. Miluji Roberta Rauschenberga,
Roy Lichtensteina a Rosenquista, miluji všechny ty pop-artisty, kteří
dovedli dotáhnout do umělecké formy všechnu tu zdánlivou veteš, kterou
nám nabízí konzumní společnost svými reklamami a poutači, nápisy a
světelnými texty, jsem si vědom, že všechno to patří do kategorie
odcizení. Avšak i uprostřed toho všeho, uprostřed toho, že člověk
je zdánlivě odsouzen dělat to, co dělat může, v každém člověku je
uložena i ta schopnost jít sám nad sebe, to umění narodit se ještě
jednou, ta kvalitativní proměna, která vede k vyššímu chápání věcí
a událostí nadčasových, k plození v krásném… Ptáte se mne, co má
dělat spousta mladých talentů, kteří se nechávají odradit tím, že
nevidí žádný způsob, jak by nabídli svou tvorbu těm, kterým je určena
- lidem. Ale to jste se optali toho pravého! Kdo má odvahu říct lidem
to, co jim nikdo do očí ještě neřekl, tak ať to napíše nejdřív sám
sobě, ať to ukazuje svým známým, ať jedinou jeho publikační možností
je jeho šuplík. Nic není tak krutého, jako je umění, které se rádo
živí svými vlastními dětmi. V umění se nikdo nikdy neptal na to, za
jakých podmínek kdo tvořil, co všechno musel od sebe odhodit. Myslím,
že když někdo píše do šuplíku deset dvacet let, že nakonec musí mít
své nejen čtenáře, ale i nakladatele. A jestli jeho texty vzbudí nelibost
a pohoršení, ať nezoufá. Vzpomínáte na Suka, který při své mladistvé
premiéře měl takový neúspěch, že mu to záviděl sám Schoenberg?
Ptáte se mě na moji legendární
"Teorii umělého osudu". Ta vlastně souvisí s mými lety učednickými.
Čapek kdysi napsal, že prozaik začíná být spisovatelem až tak kolem
čtyřiceti let. Má pravdu. Do té doby má ten, kdo se zajímá nejen o
životní styl, ale i o psaní, má sám sebe stavět do situací, ve kterých
je nerad, které jsou mu proti mysli, srsti, co jde nad jeho síly.
Sám sebe jsem vždycky snažil umístit v takovém zaměstnání, které mne
uvádělo v zoufalství. Já, který jsem býval plachý, sám sebe jsem donutil,
abych nabízel lidem pojistky, já, který miloval nekonečné procházky
podle vody, západy slunce, já jsem byl čtyři roky na Kladně v hutích,
já, který jsem nesnášel divadlo a herce,byl jsem čtyři roky kulisákem,
a tak dále. A přesto jsem dovedl si v jiném prostředí žít, nakonec
si zamilovat všechny lidi, se kterými jsem pracoval, shledal jsem
ale hlavně, že lidé tam dole jsou taky tak plaší, jako jsem byl já,
ale jejich plachost je cudností, kterou zakrývají to, že jsou vlastně
hodní a dobří, že se za to stydí, že dobrota a laskavost se ve světě
už jako by nenosí. Naučil jsem se těmi mými umělými osudy chápat ty
druhé, uměl jsem se dívat kolem sebe a pak teprve dovnitř sebe a tam
teprve najít tu jistou fikci, která říká o pravdivosti reality víc
než všední banální skutečnost, jak říká kdesi Fellini… Ptáte se
mne, na co by neměl zapomenout literární historik, až jednou bude
psát kapitolu Hrabal v dějinách české literatury. Budete se divit,
ale já se domnívám, že jsem svým psaním oslavil čtvrtý stav, všechny
ty obyčejné, zdánlivě prosté lidi, kteří mi jsou mírou všech věcí
a událostí, že jsem přivedl znovu do povědomí pábení a pábitele, všechny
ty, kteří se ještě dovedou smát a zaplakat si nad smyslem světa, kteří
svým životem docela ne lehkým oživili literaturu svým barbarským vpádem,
a tak naplnili slavné věty filozofů… Uměti neuměti… Docta ignorantia…
Lidé, kteří pábením dovedou se radovat docela romanticky z přítomnosti,
protože ne každá, ale jistá přítomnost chvíle je jim krásná a každá
minulost je pro ně pietně ošklivá, lidé, kteří každý svůj den, i ten
posmutnělý, dovedou vyšít velikým ornamentem humoru třebas i černého,
lidé, kteří svůj pábitelský heraldický znak nesou a vnášejí tam, kamkoli
přijdou. Pábitelé, kteří působí na ostatní… čím? V podstatě ničím,
tak jako hudba, která však má tu mohutnost, že dává posluchačům někdy
naplnění a smysl celého života.