„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Interview s Jazz klubem

Ptáte se mě, zda můj text, obzvláště je-li chrlen přímo do psacího stroje, nevzniká pod vlivem nějaké vnitřní neuvědomělé melodie? Ale ano, je to tak. Vzpomínám, že Schiller napsal za tři dny svoje Loupežníky, Kerouac napsal za několik týdnů to svoje Na cestě. A já jsem svoje poslední texty psal také ve velice krátkém čase. Anglického krále jsem psal ani ne tři týdny, Hlučnou samotu o trochu dýl, první verzi Hlučné samoty jsem psal v homérském verši, druhou v pražském dialektu a tu poslední jsem psal úzkostlivou češtinou, aby ten dryácký obsah zvýšil třeskutost textu. Pokud si vzpomínám, jsou moje texty variacemi na daná témata, když přijde čas, uvádím se do nulté situace, pak se posadím k psacímu stroji jako ke klavíru a začnu psát, jednu stránku vytahuji za druhou a snažím se, aby průtočnost myšlení byla v souladu s technikou prstů, a jedině tak mohu sledovat myšlenku, která se odvíjí z hudebně barevných asociačních mračen napitých potřebou učinit jistá sdělení, o jeho obsahu vím všechno až na konec, až posledním řádkem. Vzpomínám si též, že vstupní motiv, kterým se uvádím v nadšení, je Triumfální symfonie od Bedřicha Smetany, nevím proč, jezdím dosti často letadlem, a když stroj ještě na rozjezdové ploše zapíná naplno motory a v té chvíli, když se odlepí od země, tak slyším v těch krásných motorech Triumfální symfonii, pokaždé, i letos. Dál se mne, přátelé z Jazz bulletinu, ptáte, co říkám otázce češství a světovosti, zda tyto pojmy se vylučují či nikoliv? Myslím, že se doplňují, navzájem podmiňují. Ovšem! Odpověď vždycky přichází až pak, až je dílo dokonáno, až literární nebesa jsou usmířena. Ptáte se mne, jaké je postavení umělce v soudobé konzumní společnosti u nás. Zda musí dojít ke střetu umělce a měšťáka? Říkají, že Sebastian Bach byl jako člověk měšťák, jako hudebník že byl geniální umělec. Lidé dnes rádi bydlí ve městě, rádi pěkně bydlí, rádi se zdvořile zdraví, dívají se na televizi… a teď někdo přijde a říká jim, to že je příznak maloměšťáctví. Myslím, že od toho pojmu se nelze odstřihnout. Konzumní společnost je tady a já k ní patřím taky. Taky rád se dívám do výkladů, rád si kupuji pěkné věci, a když se stmívá, velice rád chodím městem a čtu si nálepky na konzervách a lahvích, prohlížím si drogerie a voňavkářství, rád vidím celý ten svět druhé přírody, který mi nabízí dojetí a zapomenutí. Miluji Roberta Rauschenberga, Roy Lichtensteina a Rosenquista, miluji všechny ty pop-artisty, kteří dovedli dotáhnout do umělecké formy všechnu tu zdánlivou veteš, kterou nám nabízí konzumní společnost svými reklamami a poutači, nápisy a světelnými texty, jsem si vědom, že všechno to patří do kategorie odcizení. Avšak i uprostřed toho všeho, uprostřed toho, že člověk je zdánlivě odsouzen dělat to, co dělat může, v každém člověku je uložena i ta schopnost jít sám nad sebe, to umění narodit se ještě jednou, ta kvalitativní proměna, která vede k vyššímu chápání věcí a událostí nadčasových, k plození v krásném… Ptáte se mne, co má dělat spousta mladých talentů, kteří se nechávají odradit tím, že nevidí žádný způsob, jak by nabídli svou tvorbu těm, kterým je určena - lidem. Ale to jste se optali toho pravého! Kdo má odvahu říct lidem to, co jim nikdo do očí ještě neřekl, tak ať to napíše nejdřív sám sobě, ať to ukazuje svým známým, ať jedinou jeho publikační možností je jeho šuplík. Nic není tak krutého, jako je umění, které se rádo živí svými vlastními dětmi. V umění se nikdo nikdy neptal na to, za jakých podmínek kdo tvořil, co všechno musel od sebe odhodit. Myslím, že když někdo píše do šuplíku deset dvacet let, že nakonec musí mít své nejen čtenáře, ale i nakladatele. A jestli jeho texty vzbudí nelibost a pohoršení, ať nezoufá. Vzpomínáte na Suka, který při své mladistvé premiéře měl takový neúspěch, že mu to záviděl sám Schoenberg?
Ptáte se mě na moji legendární "Teorii umělého osudu". Ta vlastně souvisí s mými lety učednickými. Čapek kdysi napsal, že prozaik začíná být spisovatelem až tak kolem čtyřiceti let. Má pravdu. Do té doby má ten, kdo se zajímá nejen o životní styl, ale i o psaní, má sám sebe stavět do situací, ve kterých je nerad, které jsou mu proti mysli, srsti, co jde nad jeho síly. Sám sebe jsem vždycky snažil umístit v takovém zaměstnání, které mne uvádělo v zoufalství. Já, který jsem býval plachý, sám sebe jsem donutil, abych nabízel lidem pojistky, já, který miloval nekonečné procházky podle vody, západy slunce, já jsem byl čtyři roky na Kladně v hutích, já, který jsem nesnášel divadlo a herce,byl jsem čtyři roky kulisákem, a tak dále. A přesto jsem dovedl si v jiném prostředí žít, nakonec si zamilovat všechny lidi, se kterými jsem pracoval, shledal jsem ale hlavně, že lidé tam dole jsou taky tak plaší, jako jsem byl já, ale jejich plachost je cudností, kterou zakrývají to, že jsou vlastně hodní a dobří, že se za to stydí, že dobrota a laskavost se ve světě už jako by nenosí. Naučil jsem se těmi mými umělými osudy chápat ty druhé, uměl jsem se dívat kolem sebe a pak teprve dovnitř sebe a tam teprve najít tu jistou fikci, která říká o pravdivosti reality víc než všední banální skutečnost, jak říká kdesi Fellini… Ptáte se mne, na co by neměl zapomenout literární historik, až jednou bude psát kapitolu Hrabal v dějinách české literatury. Budete se divit, ale já se domnívám, že jsem svým psaním oslavil čtvrtý stav, všechny ty obyčejné, zdánlivě prosté lidi, kteří mi jsou mírou všech věcí a událostí, že jsem přivedl znovu do povědomí pábení a pábitele, všechny ty, kteří se ještě dovedou smát a zaplakat si nad smyslem světa, kteří svým životem docela ne lehkým oživili literaturu svým barbarským vpádem, a tak naplnili slavné věty filozofů… Uměti neuměti… Docta ignorantia… Lidé, kteří pábením dovedou se radovat docela romanticky z přítomnosti, protože ne každá, ale jistá přítomnost chvíle je jim krásná a každá minulost je pro ně pietně ošklivá, lidé, kteří každý svůj den, i ten posmutnělý, dovedou vyšít velikým ornamentem humoru třebas i černého, lidé, kteří svůj pábitelský heraldický znak nesou a vnášejí tam, kamkoli přijdou. Pábitelé, kteří působí na ostatní… čím? V podstatě ničím, tak jako hudba, která však má tu mohutnost, že dává posluchačům někdy naplnění a smysl celého života.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (1 hodnocení )