V noci jsem snil, že jsem motýlem

Kampak se poděl ten slepec od Masaryčky, kampak jen zmizel? Stával tam a prodával noviny, a jak vítr studený vál, ten slepec těmi novinovými stránkami jen šustil a listoval, lidé v předklonu míjeli tu živou rotačku, a ne že neviděli, ale nechtěli vidět to, jak se slepec s větrem rval o svoje noviny jak trhací kalendář. Kampak se jen ten slepec poděl, kam zmizel?

Kam však zmizel i ten mrzák z Václaváku, kampak se jen poděl? Prodával u Čekana na chodníku mechanické hračky, to vždycky natáhl péro v plechové pinkalince a brouček pak vzletěl a mrzák jej chytal do rozpřažených paží a musel někdy za tou padající hračkou běžet až pod větve lip, běžet, jako by byl po pás v dlažbě, protože obě nohy měl amputované u samých kyčelních kloubů, takže si nemohl připevnit protézy. Kampak jen tenhle člověk zmizel, kampak se poděl?

A kampak zmizela i ta ženská s ujetými chodidly nad kotníkem, kampak se poděla? Ta ženská chodila Prahou vkleče a na lýtkách nosila obrácené pánské galoše, takže když napadl čerstvý sníh a ta žena kráčela od svatého Havla tím čerstvým sněhem proti mně, tím sněhem, po kterém ještě nikdo nešel, když jsme se minuli, tahle ženská měla jít podle šlápot se mnou, zatímco ona se mi vzdalovala. Kampak zmizela i tahle ženská?

Teď častokrát vidím velikou hvězdu, myslím si, že je to večernice. A on je to jazýček svářecí hubice, modrý a tesklivý plamínek, sestoupení svatého ducha, které dotykem se železem zčervená. Otvírám okénko v cáglágru a dívám se na chlapa, který stojí na hromadě válečného šrotu, svírá v prstech jitřenku a tahá za sebou hadičky a z hořáku prskají vánoční stromečky. Na Poldině huti beznadějní lidé zdvihají zablácenou naději. Kupodivu, život je pořád vynalézán a milován, i když staniolový mozek plodí zkřenčené obrázky a rozšlápnutý hrudník plivá neštěstí. Je to pořád ještě krásné, když člověk opouští jídelní lístek a sčítačku a rodinu a odchází za krásnou hvězdou. Pořád je život ještě nádherný, když má člověk iluzi, že je schopen vydupat na čtverečním metru celý svět. Když zbývá do konce brigády sto dní, koupím si skládací žlutý metr a každý den se odstřihne jeden centimetr, a když upadne z prstů ten poslední, člověk projde hrdlem láhve někam jinam, vstříc jinačím dobrodružstvím.

Ale krásná Poldi je taky výkřik, kterým trhá brigádník na cucky nápisy a hesla, za tři koruny padesát deset deka, protože člověk se vrací do potrubí mozku a zkoumá účet, za co se platí a proč se zaplatilo tolik, poněvadž kdo prsty do práce úrodné vloží, spasen je navždycky, protože život je věrnost třeskutým krásám, někdy i za cenu vlastního života. A noviny zatím krasopisně líčí, jak brigádník, když jde z práce, tančí si kozáčka a posílá v duchu děkovný telegram, zatímco on plivá dehet a kácí se na postel. Jinému žíznivá ocel proplouvá okem a obraz manželčin je pryč a valcíř se snaží směšnými krůčky od svého neštěstí odskotačit. To někdy pokrok jí pečené mládence a stříbrné sanitní auto si odváží člověka s podrážkami u zasklených dveří, rozdrcená ruka tolik touží vrátit se do tvaru, který vlastnila, a ujetou nohu nejvíc pobolívá právě ten palec, který je i s nohou pryč.

Doktor v bílém plášti si myje ruce. „Paninko, věříte?“ ptá se.

„Ano, ale pane doktore…“

„Tak, paninko, věřte, soustřeďte se, modlete se, hodně věřte, protože moje věda je právě v koncích.“

A myje si ruce a nepodívá se, co by se čílil? Ví pan doktor, že právě teďka, nebo za hodinku, ale nejpozději dneska do večera někde sklapne past a sanitka si přijede vybrat kořist. Vždycky se najde důvěřivý brigádníček, který špatně drapne do kleští žíznivý drát nebo mu grot kopne do nůžek nebo si špatně přehodí žhavý drát a šestnáct metrů červeného tkalounu vyletí do vzduchu a valcíři poskakují a uskakují a krčí se za válcovací stolicí, ale někdy smyčka dopadne brigádníčkovi na krk a donutí jej, aby kamarádům na fertiku zatančil tanec, variace na Laokoontovo sousoší, kde maximální bolest hledá minimální dotyk, a když žíznivý prut nepropálí bradu, přiškvaří lícní kost, když neprohoří ramenní kloub, upálí prsty, které chtějí od sebe odvrátit kalich, a nakonec klesá hlava a rty se připečou k věčnosti páchnoucím polibkem a obhořelou klíční kostí si duše odemkne mučírnu a krásná Poldi tuční. Mládenci v peci ohnivé. A přeci brigádníci, když jim otrne, sázejí všecko na život.

„Hele, Anči, já mít doma takovýho chlapa, tak mu namydlím schody a ten by mi vyjel, panenkomarjá, ten by si posmrkal perka.“

„A tak, pánové, tak je to zjebaný od Adama k Evě.“

„Kapitán povídá, všici z lodi ven a tlačit!“

„Ano, to je ten starej židovskej mindrák, dělat Krista.“

„Komu to povídá, s kým si to hovoří? Kdo se ho tady v autobuse ptal? Nikdo. Aha! Hektor mu líže nanuka. Ovšem, to bysme mu křivdili, von není blbej, ale kapánek pitomej.“

„Ale co, má mě to přejet v Praze nebo zkřísnout tady.“

„Pánové, ten cestovatel měl v ruksaku patník...“

„Vidíte? Slyšíte? Mluví si sám se sebou. Zpřehazujou se mu šňůry na prádlo. Vzhledem k myšlení chodí po rukách.“

„Slečno, zvostaňte takhle, jste jako živá.“

„Šofére, přidej, jedeš s náma jak se chcíplejma sépiema.“

„Pánové, a ty psi se cestovateli spikli a vzali mu šmíra.…“

„Ubožáček, chudáci jeho rodiče. Ubohej českej človíček…“

„Šofére, jeď! Nebo tě budou hledat rozhlasem. Já chci jít večír do bia.“

„Dostal jsem slepičí polívku u Huňků, ale ve stehně už byly votištěný zuby toho, kdo si koupil tu polívku přede mnou… Běhala asi za pivovarskou jedenáctku, umřela potom stářím…“

„Já si k vám sednu.“

„Kdepak, já nejsem pojištěnej.“

„Když se nám baba nevešla do rakve, přerazili jsme jí nohy.“

„Všecko jsou jen a jen podmínky. Kdyby začaly růst dvacetimetrový přesličky, za tři dny tady máme dinosaury.“

„Hergot, Blážo, nestrkej mi pořád ten svůj zadek do ksiftu.“

„Vod tý doby, co je vykradli, tak se mají rádi.“

„Mě s ženou sblížil krystýr, máme spolu parádní tajemství.“

„Kdepák, to není ženská, to je kráva jako datel.“

„Prosím jménem slušných soudruhů, aby se v tomhle autobuse mluvilo slušně.“

„Jdi, Františku blbej, víno musí zrát v sudech, ve flaškách ti nevyzraje!“

„To máte, třeba uříznete z legrace holce cop. Kdepák, urážka na cti! Zločin omezování osobní svobody!“

„Ach lidi zlatý, jak jen mě lidi děsně serou! Asi půjdu v penzi na Sázavu a tam budu pěstovat slepice.“

„Pojistní matematici, pro smilování, dohrajte aspoň jednou až do konce ten mariáš!“

„Rekreační středisko Poldi, Lázně Koněv, všecko vystupovat!“

„Spadla ti peřina.“

Krásná Poldi je potom taky jezírko z dehtu a haldy a baráky a ubikace, ostnatý drát dělí fabriku od voňavého obilí a zeleninových obor. Otevřenými okny baráku ubikace se řine vůně moče a navrstvení spáči spí na pryčnách tak, jak usnuli po nočních šichtách, nastavují zápěstí injekčním stříkačkám světla, zarostlí chlapi se zlomenou šíjí a vyvrácenýma rukama hrají karty a propůjčují výkřikům platnost zuřivých věcí. Celý ten lágr jako by pozorně čekal, že se najednou něco gruntovního stane, najednou někdo zaťuká nebo se ozve rádio, a hned nato budou lidé hodní a krásní. A zvenčí přichází vřeštivý plakát, harmonika optimisticky opisuje barvotisk a na stole brigádníků není ani květinky, kytičky, o kterou by se opřel svět. Stojím ve dveřích ubikace, chodba je tak dlouhá, že je těžko vidět z veřejí, ve kterých stojím, do veřejí na konci chodby. A když jsem přešel tou dlouhou chodbou a otočil jsem se, ty veřeje, ve kterých jsem před chvílí stál, byly malinké jak okénko. Takový barák, to je past na krysy, past sklapnutá perspektivou věčně se prohazující na obou koncích. Lázeňský stařec, který mne přivedl, zmenšuje se chůzí tou chodbou, je menší a menší, až docela malinký, jak figurka, postavil se do zdánlivého okénka tam na konci chodby. Otevřel jsem dveře do místnosti, vzduch je plný prstenů a zlatých čtverců. Jako by si zde někdo neopatrně hrál se šrapnelem. Nerozbité jsou pouze dvě skleničky od hořčice, zámky u skříněk jsou ukroucené jak rachitické prstíčky. Pak přišel brigádník a řekl mi, že se jmenuje Jarda Jezule, kožešník. V jedné ruce nesl kufřík, ve druhé sebrané spisy. U nohou ležela poražená kamna, kouřová roura trčela ze zdi jak lejno žertovného obra. A Jarda Jezule se posadil na palandu, lehl jsem si na pryčnu pod ním, Jarda si vyzul botu a ponožku a měl malinkou nožku, nožičku červenou od spály a sraženou jak nárt čínské dívenky nebo buldočí tlama. A potom si rukou prokrvoval prsty u té nohy a pak si vycpával novinami špičku té prázdné boty a přitom komíhal tou červenou nožkou kolem mého obličeje, ležel jsem na palandě pod kožešníkem jak v řece, ve které si špláchá tu nohu. A v celém lágru ropotaly hlasy, svolávání, znamení, skrz zdi voněla umývárna a záchod, od houpaček nyvěl ariston a oknem hned naproti byla vidět zrovna tak dlouhá ubikace, baráky sestavené do sebe jak vojenské lazarety.

Krásná Poldi je však taky cesta z ubikace podél černého jezírka, motorová pumpa vstřikuje potůček, cikánka stojí na kameni a pere hadříčky v tom rybníčku hned vedle rezatých kamen a ponořeného bicyklu. Tudy chodívám s Jardou Jezulem k Černému koni hrát na piáno a pít rum. Sebrané spisy jsou pod postelí, jaképak čtení, když za šichtu vypijeme u martinek dvacet piv a vyčůráme sotva hrníček? Za poslední peníze jsme si vystříleli umělé růže. Potom se vracíme. Trestankyně jsou už ve svém lágru, v barácích oddělených od našeho lágru zašalovaným plotem s nadstavbou z ostnatého drátu. Teprve dneska jsem si škvírou ve vyraženém suku všiml, že trestané ženské tam mají čisto a režné ubrusy a kytičky polního kvítí, zatímco my na svobodě máme bordel. Jedna trestankyně je tak krásná, i když shodila svoji matku do studny, a když se ta maminka po skružích vyškrábala ke světlu, ta krasavice jí sekyrou roztříštila hlavu. Dva brigádníci se pokoušeli za tou vražedkyní přelízt plot, stráže je chytily, když už vztahovali po té krásné trestankyni ruce, a dostali facek a potom po třech měsících kriminálu. U valcverku jsem jí podal květinku, ta vražda i ten trest jako by tu holku vykoupaly, možná, že by dnes vedla pořádný život, ubrusy, kytky, hebká slova. Když se každý večer tahle trestankyně koupala, každý suk byl obsazen brigádnickým okem. Měla tělo porostlé jemnými chloupky, světlým chmýřím, že měla kolem celého těla svatozář. Když se drhla, zasnívala se a zůstávala tak stát v divné póze, marně jsme prodlužovali své brigádnické oči, marně ti silnější odstrkovali od suků v prknech ty slabší. A já jsem viděl, že ona každé oko v suku zná, dokonce že ty mužské oči čeká, že se nahá umývá jen pro tyhle žádostivé oči, které jí nahrazují procházku, svobodný špacír hlavní třídou v podvečer. Ale nejvíc brigádníky ničilo nikoliv nahé tělo, ale stínohra v ubikaci před postelí, když ta trestankyně napřed do okna pověsila prostěradlo a žárovkou hnala svůj stín a jeho necudné pohyby na plátno jak v biografu. A všichni jsme za tím plotem skákali, lezli nahoru k ostnatým drátům a padali na zem, ale zase se zvedli, a sotva jsme nasadili oko na suk a viděli tu stínohru, zase jsme se šplhali a chtěli přelézt tam do té ženské voliéry, protože ta krásná nahá trestankyně vztahovala na plátně ruce a v jejích pohybech bylo tolik touhy, že každý brigádník myslil, že vztahuje ruce jen po něm, po jednom každém z nás. Když pak myslila, že zahrála dost, oblékla si tepláky, odvěsila prostěradlo, upravila lože a vylezla na palandu tak jako ostatní, zapálila si cigaretu, založila ruku za mokré vlasy a četla rodokaps. Rozcházeli jsme se do svých baráků a zanechali za sebou rozsvícený ženský lágr, trestankyně, které měly na každém stole kytičku chrpiček a vlčích máků. Jen u zamřížovaného okna koupelny ležela na okenním rámu hlava pološílené trestankyně, která naslouchala, jak od střelnice hraje ariston Harlekýnovy miliony. Slza jak briliant jí zářila v prstenu oka. To lidi vždycky, když jsou na dně, tak si naplňují oči krásnými předměty. Svět je plný umění, jen se umět rozhlídnout a svěřit se potom nevyčerpatelnému šepotu, maličkostem, touze a přání.

Krásná Poldi je taky moment, kdy si brusič zničehonic strhne brejle a utíká od práce ven a pryč a pryč a pryč a dívá se nahoru do nebe, dívá se potom na haldu rezivého šrotu, na ptáčky, kteří se omylem šli napít do vařící kaluže, dívá se, jak opařené tělíčko poskakuje do rezatých trubek, jak všecko má svoji mučírnu, ale všecko i svůj ráj. A brusič se vrací do brusírny cáglí, znovu si připíná ochranné brejle, tiskne knoflík a znovu se dává do práce, znovu se přivazuje k pendlovkám. To každý člověk občas propadne vzpouře. Člověk si odepřel žít prapůvodní život, proto andělé řídí sanitní auta a sbírají jiné anděly přeražené vejpůl.

Rád chodívám do závodní kantýny podle spícího cáglágru; ve vrstvách spočívají klády oceli vyrovnané jak dubová polena. Potom se dívám na nebe, kde se mi zničehonic objeví hlava tak veliká jak noční obloha, hlava s připálenou kadeří od hvězd, tvář detailů nikdy nezřených. Ocel s přísadou wolframu a kobaltu se ve skrojení podobá barvám motýlích asijských křídel. Kdosi mi pumpuje do mozku věty, dávno zapomenuté obrazy z dětství, bezvýznamné předměty a hovor mi louskají srdce a já, říční faun, jsem zase ochrnutý touhou po říční nymfě, chodím wolframovým prostorem, ústy a nosem mám provlečený drát, a kdykoliv se odchýlím z dráhy, prudce to v chřípí zabolí.

Přistupuji k elektrolytické peci, modrou tabulku skla před očima, a tavba bouřlivě klokotá. Tohle je nádherná práce nádherných lidí, prostor v martinské peci duní jak symfonický orchestr, jediným pohledem proběhnu nístějí nazpátek až k těm schodům, kde jsi se mnou snášela lampu do skleněného bazaru, kde se poprvně moje ruka dotkla tvé ruky a melodický mandl mi lisoval srdce. Zaprášení manekýni trnuli bystrozrakem a konvenčností, houpací židle tvé chůze mi vrátila osvěžený mozek a blesk mého citu přeletěl do tvých vlasů. To se potom lze i zřítit do vroucí tavby na počest lásky, ocele s přísadou mne a tvého obrazu ve mně, obrazu, který mi vnucuje malinkou dětskou tvář zalitou blboučkým smíchem, protože židovská dívenka plivala žiletky a já jsem si pořezal ruce. Krásné borůvkové noci mi naplňují jitrem játra a tryska mého srdce mi vstřikuje krvavou směs. Slunce fárá z temnot a hebké vlnící se obilí se zmítá jak ženská režná sukně. Kolečka těžných jam se točí pozpátku, v zástupech vápnem natřených kmenů třešní okřívají zákryty vojenských hřbitůvků. Hlídači střeží zadrátované trestané ženy a vlaštovky roznášejí v zobáčku poselství houslí. Trestankyně se řadí, hledám tu svou krasavici, ale ona zde ještě není. Některé ty trestané holky mají vyčesané vlasy jak vznešené dámy, režné blůzičky a režné kalhoty si překládají nad loktem a koleny jak milionářky slunící se na plážích v Miami. Svět drží ty holčiny formou, barvičkou na rty, kartáčkem na zuby, pleťovým krémem, mužskýma očima. To jsou flastry a náplasti na deset, na patnáct, na dvacet let. I na doživotí. U vchodu do ženského lágru zpívá v kleci čížek, kterému vypíchli oči, aby líp zpíval. Sladkost mi zaplavuje hruď vůní laku na nehty, vanou na čokoládu, jateční pistolí. Myslím na cigaretové dutinky, trpasličí žárovky, náhrobní stínítka, zlaticí lis, poutní trny a organtýn. A konvalinky se mi řinou z očí. Krásná Poldi, otisku mědi, hlavinko s vůní medailonku a vůní připálených vlasů od hvězd, to nejkrásnější, co jsem kdy viděl, tím tě ověšuji, hovořím s tebou mrtvými věcmi, oslovuji tě, když emailové džbány padají z nebes, když šílená luna zrcadlí reflexy tvých reflexů. I vzduch je tebou umazán. Stačí vytočit číslo telefonu, na druhém konci se zvedne ametystový aparát a z tvých úst proudí vzduch přenášený elektromagnetickými vlnkami, proudí zmrazená slova, hvězdice, vlákna, laboratorní pícky, nulové můstky a vibrátor. Ach, kdybych ti tak mohl propůjčit svoje oči! Je to tak krásné být zamilován, mít s sebou maličký elektromotor. Vždyť i dotyk břitvy lze uchovat dvacet let i víc. Je mně vždycky víc, když na tebe, Poldinko, myslím. Jako bych tebou porazil diamantový vesmír.

Uléhám na palandu, ale nejdřív upaluji sirkou ve škvírách štěnice. Slunce štrikuje briliantovou punčochu. Křídou píšu tvé jméno na prkýnko palandy, na kterém na sebe zlostí navíjí a rozvíjí prostěradlo Jarda Jezule, řezanka strožoku se mi sype do očí. V rozbité skříni trčí zabodnutý nůž. Jarda Jezule usedá, spouští tu svoji červenou nožičku s prstíčky podobnými chrupu.

„Hele, Jezule,“ povídám, „kde máš to čtení, ty sebraný spisy?“

„Jaký spisy?“

„Ty spisy, se kterejma jsi sem přijel,“ povídám a kreslím na prkýnko hlavinku Poldinky, hlavičku s připálenou kadeří od hvězdy.

„Dej mi s tím pokoj,“ vyklonil hlavu Jarda, „spadl jsem se o pět kil! A co ty štěnice a co ten hajzl hned vedle?“

„To měli v koncentráku i básníci,“ povídám a dál kreslím, „ale Jezule, trošku romantiky…“

„Ale já nejsem v koncentráku!“ vykřikl Jarda a krev se mu nahrnula do obličeje.

„Správně,“ povídám, „správně, ale bouře a příval netrvá celej den. Ovšem trošku romantiky v tobě nejní, Jezule, romantiky.“

Brigádník Jarda, bývalý kožešník, se chytil pelesti, vyklonil se a tvář mu chrstala zlostí. Obličej chrliče z katedrály. A seskočil a červená nožka pleskla, pak kulhal a nastavil mi před oči napřažený prst jak nůž. Pak mě celou minutu držel očima v šachu a tvářil se, že mi chce něco strašně důležitého říct. Potom mávl rukou, jako by to, co mi chtěl říct tak důležitého, zahodil a zatratil i se mnou. Odplil si a začal vycpávat prázdnou špičku botky novinami.

„Hele,“ řekl mírně, „Kafko, pomáhá ta vodička na vši, pomáhá?“

„Pomáhá,“ povídám, „pomáhá.“

„Tak, kamaráde Kafko, spi, jseš po noční, tak spi,“ řekl Jarda Jezule a zvedl botu a vědecky se do ní díval. Usínal jsem. Slyšel jsem, jak Jarda šátrá pod postelí, pak o koleno oprašuje nějaké knížky.

TAK ZASE RÁNO CO RÁNO vstávám a nemám čas na sebe myslet, zamyslet se, jsem šťasten, jsem nešťasten? Již napřed znám ten první mechanický pohyb ruky k budíku, sahám mu rozespale mezi nohy, abych zastavil zvonění niklových varlat. Pak tentýž tápavý pohyb ke stěně k vypínači a totéž první stydlivé prohlédnutí člověka předčasně probuzeného, rozcuchaného, páchnoucího, člověka, který se znovu posazuje na postel s budíkem v ruce. Každé jitro si pouštím rádio, naladím Berlín a poslouchám… Zprvu nic, avšak několik minut před čtvrtou se ozve Internacionála zpívaná sborem a hudbou, pak známý milý hlas: Dobrého jitra, tovaryši, zde Moskva… pak třicet vteřin ticho a náhle ranní hluk moskevské ulice při Kremlu, několik písknutí, několik houkaček a pak zvony Kremlu začnou bít… jedna, druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá… a zase milý hlas: Tovaryši, hovoří Moskva, dobré jitro, je šest hodin… a zase Internacionála zpívaná sborem a hudbou… To znamená, že u nás jsou čtyři, to znamená ještě několik minut času a stojí za to si vlézt do postele a hledět na vteřinovou ručičku, jak se pomaličku sune a tiká kolem dokola ještě a zas. Někdy i usínám na ty tři minuty, ale pak musím z postele ven a poddat se automatismu, šílenému a přesnému, zvláště ráno, kdy nelze již nežít. Rychle se obléci, vyčistit dvojníku v zrcadle zuby a přemýšlet, proč se obden holit a denně kolikrát mýt a jíst a chodit se zasedacím pořádkem v mozku? Nač se pořád strachovat, že něco někde zmeškám? Chlácholím se, musíš být statečný, musíš, musíš, ty musíš! Opakuji si to často každou hodinu, ale ráno každou minutu, abych se lehčeji opláchl a lehčeji odsunul dotěrné myšlenky na pozdější chvíli. Vycházím z domova, začíná pršet, drobně mrholí na celý kraj, na moji zahrádku, cítím, jak potřebuji déšť, hmatám, jak ke kořínkům se mi dere tmavá voda a strhává s sebou vápenný prach, cítím, jak moje vlásečnice mlsají a já se stávám zlatou parménou, malináčem, panenským jablíčkem, myslím si, co bych asi tak potřeboval, abych byl šťastnějším? Mám chuť na draslo, fosfor, dusík. A otvírám oči a automatismus mne už dávno uložil na sedadlo autobusu, jistím, jak perspektiva mne vsrkává do ulic, které jsou v dálce tak uzounké, že by tak tak projel jen bicykl, a přeci, když tam dojedeme, projedou vedle sebe dva autobusy a nová perspektiva vylhává na obzoru další zdrobnělinu. Protijedoucí vozidla, z dálky se jedno druhému podobá jako dvojtečka dvojtečce, každá se zvětšuje tak dlouho, až se reflektory míjí, vidím, že to je ten samý autobus, jako je náš, v jisté chvíli jsme jeden druhému zrcadlem, ale zadním okénkem za pár vteřin vidím, jak červené světýlko se menší a zmenšuje, až někde předčasně zaniká. Hledím kolem sebe a nejsem sám. Někteří brigádníci spí, dosnívají, přemýšlejí. Krásné je zelené světýlko na panelu řidiče autobusu, světýlko, které je veliké jako kterákoliv viditelná hvězda. Řidič autobusu současně pozoruje silnici dopředu, na obě strany a zrcátkem i dozadu, současně jistí stav motoru, podrážkou přidává nebo ubírá plyn, spojku, brzdu, v rukách otáčí volantem. Ted jako každé ráno ve Vokovicích se řidič autobusu shýbne a podívá se pokaždé na to samé okno, a když v tom okně je světlo, řekne: „Už vstala.“ A když je v tom okně tma, řidič tak dlouho houká, zastaví a houká, až se okno rozsvítí, a autobus jede spokojeně dál. Představuji si: tam za oknem je postel úřednice z pošty, vstává podle jisté dohody s řidičem autobusu, vidím ji, jak sedí na pelesti postele s punčoškou v ruce a váhá, zda má to cenu vstát, vidět pak rozcuchanou dívku v zrcadle, proč žít? Ale autobus už projíždí silnicí kolem ruzyňského letiště, je rozžaté, jistě čekají letadlo, přistávací plocha je roubená rubínovými světly, která se sbíhají na konci letiště tak, že kdyby někdo stál tam na tom druhém konci, řekl by si: Ty červené žárovky se sbíhají přesně tam, jak projíždí autobus… A letadlo vrhlo na přistávací plochu kužel, dosedá, zmenšuje se a přistává, ale je tak maličké jako dětské letadýlko na gumičku, křídla se otáčejí, barvy se přehodily a opět se blíží k nádraží, zvětšuje se, ač je pořád stejně veliké… Zavírám oči a vidím, že všechno je docela jinačí, než se to jeví, než to je… všechno je na gumičce perspektivy, i samotný život je iluze, deformace, perspektiva… Otvírám oči, jsme před ocelárnou, brigádníci se navzájem budí: Vstávej, přivezli ti koks. A já jdu tak jako ostatní, tímtéž sklíčeným pohybem vrátnicí, ukazuju legitimaci a kráčím ke koupelnám, šatnám. Vidím, jak ze záhybu vyjíždí vláček s rozžhavenými pětačtyřicetimetrákovými ingoty, ještě růžovými jako dívky, když jdou do prvních tanečních. Ingoty jako by dovedly utajit svou hmotu a byly z krepového papíru a napumpované teplým vzduchem a přivázané za provázek, aby nevzlétly jak balonek… tak vzdušné jsou a půvabné a neskutečné… Ale lokomotiva frfní páru a skoro po kolenou z posledních sil kolem mne táhne ten náklad v růžové barvě, který mi připaluje vlasy a šaty, a já jistím, že to jsou tuny tun oceli, obelisky veliké a široké tak a tak… Vidím je chviličku v jakžtakž skutečnosti, která se ale ihned zmenšuje a já vzdalováním jí to zmenšování urychluji, aniž by se na skutečnosti toho vláčku s ingoty co změnilo… Rychle se potom vysvlékám, tímže denním pořádkem potom na sebe natáhnu tričko, pak košili, pak trenýrky, pak tepláky, pak kalhoty, potom si obouvám boty, pak kožíšek z kocourů, pak montérky kalhoty, pak montérky blůzu, pak zástěru a rukavice a navrch klobouk, tak jako ostatní dělníci rychle vycházím do noci. Jitřenka, veliká, ale ne větší než to zelené kontrolní světýlko na panelu řidiče autobusu, ta Jitřenka se skví na obloze jako počátek všech ranních směn, ale i jako konec všech směn nočních. Otáčím se a vidím: daleko na stráni si to supe ten vláček s pětačtyřicetimetrákovými růžovými ingoty, už je to jiný, ale přece tentýž vláček, který mi před chvílí ožehl civilní šaty a vlasy. Teď ale už jede na Koněv a je tam na stráni tak maličký, ne větší než dětský vlak na provázku… Všechno je na gumičce perspektivy.