V noci jsem snil, že jsem motýlem

JSEM CTITEL SLUNCE v zahradních restauracích, piják luny zrcadlící se ve vlhké dlažbě, kráčím zpříma a rovně, zatímco moje manželka doma, ač střízlivá, dělá chybné výkony a vrávorá, humorný výklad hérakleitovské panta rhei mi protéká hrdlem a každé pohostinství na světě je skupina jelenů do sebe zaháknutá parožím hovoru, veliký nápis Memento mori čišící z věcí a lidských osudů, to je důvod k napití sub specie aeternitatis, olšanské hřbitovy, pankrácká věznice a Bartolomějská ulice zrovna tak, jsem proto dogmatik alergie ve stavu fluidním, teorie rákosu a dubu je mi hybnou silou, jsem polekaný lidský výkřik, který se hroutí vločkou sněhu, neustále pospíchám, abych mohl dvě tři hodiny denně snít nečinně činně, protože dobře vím, že lidský život je krátký a plyne jako se míchají karty, že by bylo možná líp, kdybych byl vyprán, pohozen v kapesníčku, tvářím se někdy jako bych nadějně čichal k milionu, ač dobře vím, že nakonec vyhraju smějící se hovno, že všechna ta paráda začala krůpějí semene a skončí v praskotu ohně, z tak krásných začátků tak krásné konce, za fešnou tvářičkou lze pomilovat veselou kmotřičku Smrt, zalívám květiny když prší, v parném červenci táhnu za sebou prosincové sáňky, za horkých letních dní, abych se zchladil, propíjím peníze, které mám na uhlí, abych se v zimě ohřál, neustále trnu, že lidé netrnou, jak je ten život krátký, tak málo času na bláznění a opilosti, dokud je na ně času dost, dopolední kocovinu prožívám jako vzorek nikoliv bez ceny, ale jako absolutní hodnotu poetického traumatu s nádechem diskordance , kterou nutno vychutnat jak svatý žlučníkový záchvat, jsem košatý strom plný pozorných a usměvavých očí, které jsou pořád ve stavu milosti a spřažených náprav náhod a nehod, jaká to radost, na starém kmeni mladé proutí, jaká to rozkoš na mladém proutí smích listí sotva zrozených, mé klima je proměnlivé aprílové počasí, politý ubrus je můj prapor, v jehož vlnitém stínu zažívám nejen tu veselou euforii, ale i ten skluz a zmrtvýchvstávání, tu tupou bolest v týlu, ten hrozný ruky třes, vlastníma zubama si vytahuji z pracek rozbité střepinky a ostatky včerejší bujné noci, každé ráno se divím, že jsem dosud neumřel, pořád jsem v prodlení, že zhebnu dřív, než si zablázním podle svého gusta, nepovažuji sebe za růženec, ale za článek přetrženého řetězu smíchu, nejkřehčí klokočí určuje sílu mé marnotratné imaginace, je něco ve mně vykastrovaného, něco, co současně je a současně couvá do minulosti, aby to obloukem bylo katapultováno do budoucnosti, která mi pak napořád ucukává od lačných rtů a očí, že z toho šilhám dvojitým viděním islandského vápence, dneska je včera a předevčírem je pozítří, jsem proto výrobce ukvapených syntetických soudů, ochutnávač a koštýř zpančovaného prostoru, sklerózu a demenci a dětské švitoření považuji za počátek možných objevů, hravostí a hrou měním slzavé údolí v smích, zaklínám skutečnost a ona mi ne vždycky dává znamení, jsem plachý srnec na mýtince drzého očekávání, jsem pevný zvon imbecility naprasklý bleskem poznání, objektivita u mne nabývá krajní subjektivity, kterou považuji za přírůstek přírody i společenských věd, jsem negativní génius, pytlák v oborách jazyka, jsem hajný humorné inspirace, přísežný strážný na polích anonymních anekdot, mordýř dobrých nápadů, porybný pochybných haltýřů spontánnosti, věčný amatér a diletant debility a pornografie, heroj myslícího nerozumu, ukvapený křižovník předčasných rovnoběžek, který chce jíst krajíc namazaný máslem nekonečna, který chce pít z půllitrů smetanu věčnosti hned teď' a teď' a nikdy jindy, tedy nikdy, chybný výklad Kristových slov shledávám půvabem apoštolských textů, bruselská krajka namočená do slin epileptika, ledová tříšť' na březích zimního potoka je moje ozdoba, o kterou se lze zranit, jsem deprese a chandra a daun, příprava na skok hlavou proti zdi je neustále odkládaný pokus, zda lze žít jinak, než jsem žil dosud, jsem neurastenik těšící se ohromnému zdraví, nespavka, která jedině tvrdě usne v tramvaji a nechá se tak vézt až na konečnou stanici, jsem velká přítomnost malých očekávání a očekávaných velkých kraksen a kiksů, na groteskním obzoru mi blikotají další horizonty malinkých provokací a miniaturních skandálů, jsem proto klaunem, animovatelem, vyprávěčem a domácím učitelem zrovna tak, jako sebe sama velkým shazovačem, udavačem, pisatelem výhružných dopisů bez podpisu, bezcenné zprávy považuji za možnou preambuli ke své ústavě, kterou neustále měním, se kterou nemohu

být nikdy hotov, v plánu lehce načtrtnutého stínu spatřuji gigantickou stavbu, ač je to dávno už propadlý dětský hrobeček, jsem mládím těhotný pán, který už stárne, mimika a jazyk je pohybující se gramatika vnitřního žargonu, teplá sekaná a sklenice studeného ležáku mi za půl hodiny dokazuje transsubstanciaci hmoty v dobrou náladu, jak laciná metamorfóza, a první zázrak je na světě, ruka položená na přátelské rameno je mi klikou, kterou se otevírají dveře k blaženství, ve kterém každý milovaný předmět je středem rajské zahrady, srdce přírody je dostupný stav bódhi, ve kterém lze v duchu milovat vzpurnou a tvrdošíjnou vagínu, zabalenou navíc do těch nejkrásnějších křivek masa, verbum caro factum est, kanibalismus suchou cestou bez kněze a maturity, kravské smutné oči vzdouvající se zvědavě nad sajtnami náklaďáků, to jsou moje oči, nezletilá jalovička, na kterou čekají řezníci s blýskavými noži, to jsem já, sýkorka za mrazivého podvečera vypumpovaná s vyvrácenými křídly do kbelíku se studenou vodou, to jsem já, plamen, do kterého se vracejí věrné vosy, aby uhořely i s ostatními v hořícím hnízdě, to mi načrtává sdostatek přesnou ideu hořící plástve medu, který je připraven jen a jen pro mne, jsem tedy dopisujícím členem Akademie pábení, posluchačem katedry euforie, mým bohem je Dionýsos, opilý líbezný mladík, veselost, která se stala člověkem, mým církevním otcem je ironický Sokrates, který se trpělivě dává do hovoru s každým, aby jej jazykem a za jazyk přivedl až na samý práh nevědění, prvorozený syn je Jaroslav Hašek, vynálezce hospodské historky a geniální živec a písař, který polidštil prozaická nebesa člověčinou a zanechal psaní těm ostatním, nemrkajícími řasami zírám do modrých panenek této Svaté trojice, aniž bych dosáhl vrcholu prázdnoty, opojení bez alkoholu, vzdělání bez vědění, inter urinas et faeces nascimur a naše matky jako by nás obkročmo rodily do kremačních pecí, či travičkou obrostlých hrobů, jsem smíchem odkrvený býk, kterému kdosi jí lžičkou mozek jak zmrzlinu.

Pane vrchní, nebyl by tam ještě jeden gulášek?

P.S. Když analyzuji tento text, který má být doslovem k této knížce, text, který jsem psal během pěti hodin v nepravidelných pauzách mezi štípáním dříví a sečením trávy, text, který má zvolněný tep vertikální sekyry a melodii horizontály rakouské kosy, musím rozlišiti mezi větami, které vyplynuly jako úhrn vnitřní zkušenosti a větami, které jsem získal četbou. Musím jmenovati věty autorů, které mne od té doby, kdy jsem je přečetl, fascinují natolik, že lituji, že jsem je nevymyslel sám, "Nepovažuji sebe za růženec, ale za článek přetrženého řetězu" je obrácená variace Nietzscheho "Nejsem článek řetězu, ale řetěz sám", "Každý milovaný předmět je centrem Rajské zahrady" je přesný Novalis, "Verbum caro factum est" je sv. Jan, "Slovo bylo učiněno masem", "Dionýsos, veselost, která se stala člověkem" je Herder, "Inter urinas et faeces nascimur" je asi sv, Augustin, "rodíme se mezi výkaly a močí", A přesto jsme nádherní, "Naše matky nás rodí obkročmo do otevřených hrobů" je španělský scholastik, jehož jméno jsem zapomenul, A přece jsme velkolepí a tedy tady. Toť vše.