„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Charles Baudelaire

Jaký to podivuhodný den! Širý park se svíjí pod palčivým okem slunce, jako mládí pod vládou Lásky.
Všeobecná extáze věcí se neprojeví ani zašuměním; i vody jako by usnuly. Zcela jinak, než při slavnostech lidských, to zde je orgie mlčelivá.
Řekl bys, že ve světle stále rostoucím předměty víc a více jiskří, že vznícené květiny hoří touhou závodit s azurem nebes silou barev a žár, jímž vůně stávají se viditelnými, že povznáší je k slunci jako dýmy.
Pod širým šedým nebem, na velké, prašné pláni bez cest, bez pažitu, bez jediného bodláku, bez jediné kopřivy, potkal jsem několik shrbeně kráčejících lidí.
Každý z nich nesl na zádech ohromnou Chiméru, těžkou jako pytel mouky nebo uhlí nebo jako výzbroj římského pěšáka.
Komnata, jež podobá se snu, komnata opravdu duchová, kde nehybná atmosféra je lehce zbarvena do růžova a do modra.
Tam duše koupá se v lenosti, prodchnuté vůní touhy a lítosti. -- Je to něco soumračného, něco namodralého a narůžovělého; sen rozkoše při zatmění.
Nábytek má tvary prodloužené, vysílené, zmalátnělé. Zdá se, že ten nábytek sní; řekl bys, že jest nadán jakýmsi somnambulickým životem jako rostliny a kamení.
Byl to výbuch nového roku; chaos bláta a sněhu, jímž prolétalo tisíc kočárků, jiskřící hračkami a bonbony, třesoucí se vášní a zoufáním, oficielní delirium velkého města, stvořené, aby pomátlo hlavu největšímu samotáři.
Jak dojímavé jsou sklonky podzimních dnů! Ach! dojímavé až k bolesti! neboť jsou jisté lahodné senzace, jichž mlhavost nevylučuje intenzitu; a není ostřejšího hrotu než hrot Nekonečna.
Jaká to rozkoš nořit svůj pohled v nesmírnost nebe a moře! Samota, ticho, nepřirovnatelná cudnost azuru! Malá plachta chvějící se na obzoru, jež svou nepatrností a osamělostí upomíná na mou nezhojitelnou existenci, monotonní melodie vzdutého moře, všechny tyto věci myslí mnou nebo já myslím jimi (neboť naše Já se ztratí rychle ve velikosti snění!); ony myslí, pravím, avšak hudebně a malebně, bez mudrování, bez sylogismů, bez dedukcí.
Malá scvrklá stařena se cítila velice potěšenou, vidouc to krásné dítě, jemuž se každý podivoval, jemuž se každý chtěl líbit; ta hezká bytost, tak křehká jako ona, ta malá stařenka, a právě jako ona bez zubů a bez vlasů.
“Koho miluješ nejvíce, záhadný muži, rci? Otce, matku, sestru či bratra?“
“Nemám ni otce, ni matku, ni sestru, ni bratra.“
“Přátele?“
Drahý příteli, posílám Vám dílko, o němž by se nedalo bez nespravedlnosti říci, že nemá ani hlavy ani paty, poněvadž naopak jest tam všechno najednou, hlavou i patou, střídavě i vzájemně. Uvažte, prosím, jaké podivuhodné pohodlí poskytuje tato kombinace nám všem, Vám, mně i čtenáři. Můžeme přerušit, kde chceme, já svoje snění, Vy rukopis, čtenář svou četbu; neboť já nezavěšuji vzdornou vůli tohoto na nekonečnou nit velejemné intriky. Odstraňte jeden článek a oba kusy této zmotané fantasie se beze všeho opět spojí. Rozsekejte ji v četné fragmenty a uvidíte, že každý může existovat o sobě. Doufaje, že některé z těchto pahýlů budou mít dosti života, aby se Vám líbily a Vás pobavily, dovoluji si Vám dedikovat toho hada celého.

Petits poèmes en prose, 1869

Charles Baudelaire

Charles Baudelaire