„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Charles Baudelaire

Luna, jež je rozmar sám, pohlédla oknem na tebe, když jsi spala ve své kolébce, a pravila sama k sobě: “To dítě se mi líbí.“
A sestoupila měkce po svém oblačném schodišti a beze zvuku pronikla okenními tabulemi. Pak se rozestřela po tobě s poddajnou něžností matky a položila své barvy na tvoji tvář. Tvé zorničky od toho zůstaly zelené a tvé líce neobyčejně bledé. Hledíce na tuto návštěvnici, oči tvé se bizarně zvětšily; a tak něžně ti stiskla hrdlo, že je ti od té chvíle navždy do pláče.
Snad nešťastný člověk, ale šťastný umělec, jejž rozdírá touha!
Hořím touhou namalovat tu, která se mi objevila tak zřídka a jež uprchla tak rychle, jako krásná želená věc prchá dozadu za cestovatelem unášeným do noci. Jak tomu již dávno, co zmizela!
Kdo hledí zvenčí dovnitř otevřeným oknem, nevidí nikdy tolik jako ten, jenž pohlíží do okna zavřeného. Není hlubšího a více oslňujícího předmětu, než okno osvětlené svíčkou. To, co je možno spatřit v sluneční záři, je vždy méně zajímavé než to, co se děje za skleněnou tabulí. V té černé nebo rozzářené díře žije život, sní život, trpí život.
Již stokrát slunce, zářivé nebo zasmušilé, vytrysklo z té obrovské mořské kádě, jejíž břehy lze stěží postřehnout. Stokrát se, zářící nebo zamračené, opět ponořilo ve svou nesmírnou večerní lázeň. Již hezkých pár dní mohli jsme pozorovat protější stranu firmamentu a luštit nebeskou abecedu svých protinožců. A každý cestující vzdychal a reptal. Řekl bys, že přiblížení země přivádí jejich bolest v zoufalství. “Kdy už,“ říkali, “přestaneme spát spánkem, jímž otřásá mořská vlna, jejž ruší vítr, který chrápe silněji než my? Kdy budeme moci zažívat v nehybné lenošce?“
Je třeba být stále opilým. V tom je vše: toť jediná otázka. Abyste necítili strašlivé břímě Času, jež drtí vaše ramena a ohýbá vás k zemi, je třeba opíjet se bez oddechu.
Ale čím? Vínem, poesií nebo ctností, čím chcete. Ale opíjejte se.
Co je to thyrsus? Ve smyslu morálním a poetickém je to sacerdotální odznak v ruce kněze nebo kněžky, oslavující božstvo, jehož jsou mluvčími a sluhy. Ale fyzicky je to jen hůl, pouhá hůl, chmelová tyčka, kůl révy, suchý, tvrdý a rovný. Kolem této hole v rozmarných závitcích pohrávají si a laškují stonky a květy, jedny vlnité a prchavé, druhé skloněné jako zvonky nebo převrácené číše. Úžasná sláva tryská z této směsice čar a barev něžných nebo zářivých.
V krásné zahradě, kde paprsky podzimního slunce zdály se zdržovat s rozkoší, pod zelenavou již oblohou, na níž plula zlatá oblaka jako putující kontinenty, čtyři krásné děti, čtyři hoši spolu hovořili, nabaživše se patrně hry.
“Iluze,“ pravil mi přítel, “jsou snad tak nespočetné jako vztahy lidí mezi sebou nebo jako vztahy lidí a věcí. A když iluze zmizí, to jest, když vidíme bytost nebo fakt tak, jak existuje mimo nás, zakoušíme bizarní pocit, z polovice lítost pro zmizelý fantom, z polovice příjemné překvapení nad novinkou, nad skutečným faktem. Je-li nějaký zjev samozřejmý, všední, vždycky podobný, takové povahy, že se v ní nelze mýlit, je to mateřská láska. Jest právě tak nesnadno předpokládat matku bez lásky mateřské jako světlo bez tepla; což není úplně oprávněno přičítat lásce mateřské všecky činy i slova matky, vztahující se na její dítě? A přece poslyšte tuto historku, při níž jsem byl podivně mystifikován nejpřirozenější iluzí.“
Včera, mezi davem na boulevardu, pocítil jsem, že se mne dotkla tajemná Bytost, již vždy jsem toužil seznat a již jsem ihned poznal, ač jsem jí nikdy nespatřil. Měl patrně sám vůči mně podobnou touhu, neboť, jda mimo, na mne významně mrkl; rychle jsem ho poslechl. Pozorně jsem kráčel za ním a brzy jsem sestoupil za ním do podzemního bytu, oslňujícího, kde skvěl se přepych, jemuž přibližný příklad nemohlo poskytnout žádné z nejvznešenějších obydlí v Paříži. Zdálo se mi podivné, že jsem mohl tak často chodit kol toho nádherného doupěte, aniž bych si byl všiml jeho vchodu. Zde vládla vybraná, až opojná atmosféra, jež působila skoro okamžité zapomenutí vší odporné hrůzy života; zde to dýchalo pochmurným blaženstvím, analogickým tomu, jež asi zakoušeli ti, kteří pojedli lotosu, když, vystupujíce z lodi na okouzleném ostrově, ozářeném svity věčného odpoledne, cítili, kterak se v nich rodí, při omamujících zvucích melodických kaskád, touha nespatřit již nikdy svoje penaty, své ženy, své děti a nikdy již nevstoupit na vzduté vlny moře.
Když jsme se vzdalovali od trafiky, můj přítel pečlivě roztřídil své peníze; do levé kapsy u vesty vstrčil malé zlaté mince; do pravé drobné stříbrné peníze; do levé kapsy u spodků spoustu velkých sous, a konečně do pravé stříbrný dvoufrank, jejž si byl zvláště prohlížel.
Fancioulle byl obdivuhodný šašek a patřil skoro mezi přátele Knížete. Ale pro osoby, oddané ze řemesla komice, mají věci vážné osudovou přitažlivost, a ač by se mohlo zdát bizarním, že ideje vlasti a svobody despoticky se zmocní mozku histrionova, Fancioulle jednoho dne vstoupil do spiknutí, zosnovaného několika nespokojenými šlechtici.
Ah! vy chcete vědět, proč vás dnes nenávidím. Vám bude nejspíše méně snadno to pochopit než mně vám to vysvětlit; neboť jste, myslím, nejkrásnější příklad ženské nedovtipnosti, jaký lze vůbec najít.
Strávili jsme spolu dlouhý den, jež se mi zdál krátkým. Slíbili jsme si ovšem, že všechny naše myšlenky nám budou oběma společné a že duše nás obou od nynějška splynou v jedinou; -- sen, v němž celkem vzato není nic originálního, leda to, že byl sněn všemi lidmi, nikým však uskutečněn.
Slunce mučí město svým přímým a hrozným světlem; písek oslňuje a moře se třpytí. Ztrnulý svět malátně ochabuje a oddává se dřímotě, která jest jakousi příjemnou smrtí, kdy spící v polobdění chutná rozkoše svého umrtvení.
Pravil sám k sobě, procházeje se ve velikém opuštěném parku: “Jak by byla krásná v složitém a nádherném dvorním kostýmu, sestupujíc atmosférou krásného večera po mramorových stupních paláce, proti velikým trávníkům a bazénům! Vždyť má od přírody vzezření princezny!“
Jeden lidumilný novinář mi pravil, že samota člověku neslouží; a aby podepřel svou tezi, citoval, jako všichni nevěřící, slova Církevních Otců.