„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Aldous Huxley: Ostrov

Aldous Huxley: Ostrov

Aldous Huxley: Ostrov

Island, 1962

Řekne-li se 1984 George Orwella, nelze současně nezmínit i jeho o sedmnáct roků starší paralelu Konec civilizace Aldouse Huxleyho, jenž však přes své znevýhodnění, kdy Huxley na rozdíl od Orwella nemohl znát politicko-sociální pozadí ať již hitlerovského tak stalinistického režimu, se v dnešním světle jeví jako vize mnohem varovnější, ba nelze pochybovat, že zatímco od budoucnosti založené na směsi zastrašování a propagandě jsme se jako lidstvo více či méně odpoutali právě s pády kultů zmíněných diktátorů první poloviny 20. století.
1984 lze sice doporučit nejen jako povinnou četbu studentům politologie ale i jako základ všeobecné vzdělanosti, tak budoucnost Konce civilizace se svou podstatou existence nikoliv ve strachu, submisivnosti či zákazu sexu jako v případě 1984, ale na jeho přesném protikladu - v Huxleyho podání nás čeká budoucnost, ve které jsou všichni šťastní, kde dvě noci po sobě nespíte se stejným partnerem, kde je nutné se maximálně bavit, maximálně spotřebovávat a kde odpadá i ta poslední překážka, jež lidem zabraňuje, aby i do svého stáří nezůstali dětinští (děti se rodí v inkubátorech s předem určeným intelektem i schopnostmi tak, aby přesně nalezli své místo ve společnosti). - Režim založený na represi se musí, jak ostatně dosvědčují i dějiny, dříve či později sám od sebe zhroutit, zatímco vize s hesly „každý je dnes šťastný“ či „neodkládej na zítřek zábavu, kterou můžeš mít dnes“ je, jak se alespoň obávám, pro drtivou část dnešního lidstva rájem na zemi.
A není tedy divu, že zatímco George Orwell umírá jako zarytý komunistobijec postižený paranoiou, jenž se právě v období vydání svého varování v podobě románu 1984 sám neváhá stát se dobrovolným udavačem i svých nejbližších přátel, tak Aldous Huxley po celých třicet let hledal světlou vizi budoucnosti lidstva, byť utopickou a byť jen pro nemálo vyvolených, jíž nalezl v mahajánovém buddhismu a pro inspiraci dalších generací zanechal ve svém románě Ostrov.
A v kontextu evropské kultury založené na eschatologickém očekávání apokalypsy není ani příliš divu, že čtenost i známost jak Konce civilizace, tak 1984, tak mnoha a mnoha variací je mnohem vyšší než oblíbenost pozitivně laděného Ostrova, byť ani román samotný není a nemohl být uzavřen se šťastným koncem, jako ostatně k nezdaru byly, jsou a budou odsouzeny pokusy o jeho uskutečnění ať v již v komunitách hipies na konci 60. let (k tomuto tématu blíže viz Mark Vonnegut: Expres do ráje), tak v současnosti nejrůzněji motivovaným alternativním stylem života, kdy dle motta: „Oni nemají strach z vás, ale z toho, že představujete svobodu. A klidně vás zabijí, jen aby dokázali, že oni opravdu svobodní jsou.“[1], jsou vždy tyto lidské ostrůvky většinovou společností brutálně potlačovány.
Nicméně, jak plyne z kontextu eschatologického ladění naší společnosti s neukojitelným hladem po katastrofách, jenž jen krátkodobě dokáže nasytit neštěstí druhého ať již v podobě rány Boží či rány života, trvalo Huxleymu dle vlastních slov „dvacet let přemýšlení a pět let psaní“ než dokázal vizi Ostrova uspokojivě stvořit, avšak jak ruku v ruce dodejme, není to četba nikterak snadná, kterou navíc neulehčuje ani absence příběhu, ani přílišná idealizovanost obyvatel zakázaného ostrova Pála, kteří se během několika málo generací jako celek dokázali pozvednout nad veškeré lidské slabosti, ba, pomocí tajemné drogy se dokáží povznést až do stavu absolutního osvobození se od vnějšího světa, tedy stavu nirvány, doposud známého jen několika buddhům a bóddhisatvům.
Nepochybuji sice, že si Ostrov nalezne svého čtenáře, nicméně se domnívám, že jej lze číst nikoliv sám o sobě, ale jen jako protiklad ke Konci civilizace, který však Huxley, poté co napsal Ostrov prohlásil za dávno překonaný. Lze jej též číst v kontextu literatury 2. poloviny 20. století, ve které Huxley patří nejen k prvním západním spisovatelům, jež k východoasijským náboženstvím a buddhismu zvláště nějakým způsobem „přičichli“ (z dalším jmenujme například celou generaci beatniků s Kerouacem a Ginsbergem v čele), ale současně jej obsáhl i nejšířeji a nejhlouběji. Huxleymu ale i všem jeho následovníkům však s dalším rozmělňováním původních buddhistických myšlenek uniklo to nejpodstatnější a to cesta ke štěstí, kdy opakování manter papoušky, tak jako je tomu v případě Ostrova, nevede k zániku utrpení, ale právě naopak k jejímu dalšímu prohloubení.
Avšak to je již námět pro zcela samostatný rozbor, kdy lze i s pomocí beletrie ilustrovat určitý duchovní vývoj započatý někdy ke konci 19. století, kdy se z buddhismu nejprve stala móda, řekněme, tehdejších intelektuálních špiček, jež se s postupem času rozlila do nejširší veřejnosti, kde se jednak sloučením se zbytky křesťanské víry a zejména křesťanské mystiky, postupně metamorfovala ve zcela samostatné náboženství. A právě obdobou větev inspirovanou mahajánovým buddhismem a naroubovaným na západní kulturu a tradici vyznávají i pomyslní obyvatelé ostrova Pála.
A nemá-li tedy Ostrov své pevné místo v dějinách literatury, pak rozhodně své místo má jako svědek setkávání se východní a západní náboženské tradice, kdy máme-li jen v České republice cca nějakých 70-80 % ateistů, nepochybuji, že drtivá řada z nich je naladěna právě na onu mysteriózní vlnu něčeho mezi nebem a zemí, co právě nejvíce koketuje s Huxleyho pochopením a vstřebáním buddhismu.

Použitá literatura:

  1. Aldous Huxley, Ostrov, Maťa / Dharmagaia, Praha: 2004.

Pavučina:

[1] Film Easy Rider.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.4 (5 hlasů)

Článek “Aldous Huxley: Ostrov” One response

  1. Nepochopení

    "Nepochybuji sice, že si Ostrov nalezne svého čtenáře, nicméně se domnívám, že jej lze číst nikoliv sám o sobě, ale jen jako protiklad ke Konce civilizace, byť jej sám Huxley prohlásil za dávno překonaný, nebo v kontextu literatury 2. poloviny 20. století, kdy Huxley patří nejen k prvním západním spisovatelům, jež k východoasijským náboženstvím a buddhismu zvláště nějakým způsobem „přičichli“ (z dalším jmenujme například celou generaci beatniků s Kerouacem a Ginsbergem v čele), ale současně jej obsáhl i nejšířeji a nejhlouběji, byť jak Huxleymu tak všem jeho následovníkům s dalším rozmělňováním původních buddhistických myšlenek uniklo to nejpodstatnější a cesta ke štěstí byť s opakováním manter papoušky jako je tomu v případě Ostrova nevede k zániku utrpení, ale právě naopak k jejímu dalšímu prohloubení." S prominutím mi tahle předlouhá věta připadá jako blábol. Prosím o vysvětlení, co že jednoduchého Huxleymu při zachycení tantrické duchovní praxe uniklo? Myslím, že spíš autorovi recenze uniká,že kniha přináší velice jednoduchý a střízlivý model jak dosáhnout vyrovnaného života ve štěstí. Asi je to tím, že kniha není pro každého, mě se naopak zdála jednoduchá a srozumitelná.

    Submitted by Petr (bez ověření)