V noci jsem snil, že jsem motýlem

František Hrubín, jenž je dnes, vlivem někdejší komunistické cenzury s častými zákazy publikovat s výjimkou tvorby pro děti, pro mnohé synonymem „pouhého“ autora literatury pro nejmenší, je ve skutečnosti jednou z klíčových osobností 2. poloviny 50. let. - František Hrubín byl společně s Jaroslavem Seifertem jedním z prvních, kdo veřejně kritizoval cenzuru a nesvobodu po uzurpaci moci komunistickou stranou a to v rámci svého projevu na 2.sjezdu československých spisovatelů v roce 1956, ale byl prvním dramatikem, který zavelel obrat v dramatické koncepci, ve které až do premiéry jeho prvotiny Srpnová neděle dne 25. dubna 1958 vládla výhradně budovatelská díla socialistického realismu. V Srpnová neděli, již nejprve uvedlo Tylovo (dnešní Stavovské) divadlo a to v režii Otomara Krejči s hvězdným obsazením v čele s Karlem Högerem, Vlastou Fabiánovou, Radovanem Lukavským, Luďkem Munzarem či Janem Třískou, se Hrubín odchýlil nejen tématicky, kdy leitmotivem není ani budování socialismu, ani boj proti západním záškodníkům, ale pojednává o výjevu jednoho na venkově kdesi v jižních Čechách, ale odchýlil se i co do charakteristiky postav, které nejsou prvoplánovitě čitelné a blíže než k altruistickým socialistickým idealistům mají blíže ke zkrachovancům, kteří nijak netají to, že by byli nejraději, kdyby se vrátily poměry z před února 1948.

Inscenace v Tylově divadle zaznamenala obrovský divácký úspěch, kdy se během čtyř sezón odehrálo 161 repríz a hra byla uvedena v řadě dalších divadel napříč celým Československem. Již mnohem menší úspěch však Srpnová neděle zaznamenala v podobě filmu, která měla v režii Otakara Vávry premiéru v květnu 1961, kdy byť se ve filmu objevila většina herců ze slavného představení z Tylova divadla, přeci jen za ony tři roky námět již notně zastaral a také se na filmu výrazně podepsala Vávrova řemeslná režie, jež ani v náznacích nezachytila lyrickou atmosféru původní předlohy.

Postavy hry sice nelze nazývat negativními, ale spíše nespokojenými či hledajícími sami sebe, přesto se soudobá kritika na hlavní postavy, v čele s přitažlivou čtyřicátnicí Věrou Mixovou a jejím milencem novinářem Alfrédem Morákem, velmi důkladně zaměřuje. Moráka, jehož lze pro názorovou blízkost položit jako Hrubínovo alter ego, ve hře pronáší mnoho cynicky laděných kritickou soudů, a současně se projevuje jako morální slaboch, charakterizovala například slovy „Mravní nihilista, člověk výhrad k socialismu, červivý a lunatický básník Job.“ (Sergej Machonin) nebo jako „Něco velmi neschopného a impotentního, co je v konkrétních činech nízké a špinavé.“ (Jaroslav Opavský)

Ať již to byl záměr, zaslepenost či prostě jen hloupost, tak soudobí recenzenti nepostřehli Hrubínovo sdělení, kdy kritiku hlásá již duchovně i morálně zlomený člověk v posledním tažení, jenž je ostatním jen pro smích. A že kdyby, Hrubín Moráka vykreslil jako charismatického hrdinu, ztratila by hra svou neopakovatelnou atmosféru vzájemného odcizení velmi věrně zachycující nejen jeden den jednoho horkého léta, ale i společenskou atmosféru na konci 50. let.