V noci jsem snil, že jsem motýlem

Kočka na rozpálené plechové střeše z roku 1954 patří vedle Skleněného zvěřince (1944) a Tramvaje do stanice Touha (1947) a Sestupu Orfeova (1957) mezi čtveřici nejlepších a dodnes nejhranějších her amerického dramatika Tennesseeho Williamse, jenž byl za tuto hru podruhé oceněn nejvýznamnějším americkým literárním oceněním a to Pulitzerovou cenou.

Celý děj hry se odehrává v rozmezí jednoho odpoledne a večera na bavlníkové plantáži v mississippské deltě, kam se sjedou rodiny dvou Pollittových synů, aby oslavily otcovy narozeniny. Avšak namísto oslav probíhá v rodině boj o určení hlavního dědice, protože starý Pollitt trpí nevyléčitelnou formou rakoviny. Hlavní část příběhu se ale odehrává mezi manželi Maggie, jež sama sebe nazývá „kočkou na rozpálené plechové střeše“, a Brickem, jenž je sice otcův oblíbenec, ale po smrti svého blízkého přítele, ke kterému měl latentní homosexuální vztah, rezignoval na jakoukoliv životní snahu a propadl pouze alkoholu.

Maggie je krásná přitažlivá žena v takříkajíc v nejlepších letech, pro kterou byl sňatek s Brickem, urostlým hráčem fotbalu, životní výhrou, protože sama pocházela z velmi chudé rodiny, zatímco Brick byl očekávaným dědicem mnohamiliónového majetku po svém otci. Právě tohoto dne, v den svých narozenin, obdržel otec Pollitt dlouho očekávanou lékařskou zprávu, dle které je absolutně zdráv. Jeho dvě snachy Maggie a Mae se však dozví pravdivý stav tchánova zdraví a to, že mu zbývají týdny, nanejvýš měsíce života, a tak na pozadí slavnostního dne probíhá zvláště mezi snachami obrovský boj o to, kdo ze dvou synů bude určen hlavním otcovým dědicem. - Zda to bude jeho oblíbený Brick, který však beznadějně propadl alkoholu a navíc nemá žádného syna, nebo starší Gooper, jenž je přesný Brickův opak, působí jako advokát a hlavně má již pět dětí. Otázka určení dědice zůstává ve hře nerozřešena a hra končí tím, že se Maggie tím, že schová všechny láhve, podaří Bricka přinutit k tomu, aby se s ní toho večera pokusil o zplození potomka.

Krom hlavní psychologické zápletky v podobě velmi komplikovaných vztahů ať již mezi Brickem a Maggie, Brickem a jeho otcem, či mezi snachami Maggie a Mae, se ve hře vyskytují motivy, jež můžeme vysledovat v několika dalších Williamsových hrách: homosexualita, alkoholismus, jižanské reálie a prostředí plantáže. Ty jsou dále v této hře rozšířeny o témata chamtivosti, pokrytectví, lži, povrchnosti, závisti či v prostém vztahu k životu.

Mimo hlavní dějovou rovinu jsou ve hře klíčové okrajové příběhy a to ať již přiznání se Maggie, že svedla Brickova přítele Skippera, jelikož na něj žárlila, protože byl Brickovi bližší než ona sama, anebo naopak Brickovo přiznání, že se mu Skipper vyznal ze svých citů k něm, ale on jej odmítl. - Krátce poté Skipper spáchal sebevraždu a příčiny Brickova alkoholismu tak lze dedukovat jak v pocitu viny tak v citové ztrátě partnera.

Dalším důležitým příběhem, jsou otcovy plány do života poté, co se po několik hodin domnívá, že je zcela zdravý. - Brickovi se jeho pětašedesátiletý otec vyzná ze svého sexuálního apetitu, kdy měl ještě donedávna pravidelný sexuální styk se svou jemu zcela oddanou manželkou, ale nyní si plánuje najít a zaplatit mladou milenku. Ať to stojí, co to stojí, ať již ve smylu peněz, raněných citů či veřejné pověsti.

Hra odhaluje všechny postavy až na jejich dřeň tak, že působí až naturalistickým dojmem, a byť o nikom nelze říci, že by byl dobrým člověkem, stojí sympatie autora, čtenáře i diváka jednoznačně na straně Bricka a Maggie.

Hra měla již v 50. letech několik verzí, kdy Williams hru upravoval dle odlišné koncepce jednotlivých divadelních provedení. A nejinak tomu bylo i u té vůbec první, kdy hru v roce 1955 poprvé nastudoval Elia Kazan, který pro zajímavost rovněž poprvé nastudoval a poté v takřka nezměněném hereckém složení i zfilmoval další Williamsovu slavnou hru Tramvaj do stanice Touha.