V noci jsem snil, že jsem motýlem

„Zuřivý reportér“ (Der rasende Reporter) Egon Erwin Kisch je dnes širšímu čtenářstvu znám zejména prostřednictvím svého nejslavnějšího románu Pasák, který dodnes velmi autenticky navozuje sociální poměry i prostředí nejchudších pražských obyvatel z přelomu 19. a 20. století. To, co však Kische nesmazatelně zapsalo do dějin, je jeho novinářská zarputilost odhalovat špínu i zlo snoubená s mimořádným intelektem a vědomostním rozhledem, pro který můžeme v dnešní novinářské populaci jen stěží najít nějaké paralely.

Kischovi byly vždy vyčítány jeho nijak nezakrývané sympatie se sociálně-ekonomickými myšlenkami Karla Marxe, kdy se Kisch v červnu 1919 dokonce stává členem Komunistické strany Rakouska (, pročež mu byl například odepřen vstup na Australské území tak, že na australské území musel Kisch skočit přímo z paluby lodi). Nicméně nebyl-li Kisch a jeho novinářské krédo „reportér nemá tendence, nemá co ospravedlňovat a nemá stanoviska“ široce respektován, byl svými úhlavními nepřáteli, ať již Hitlerem tak Stalinem, alespoň nepokrytě nenáviděn.

A například svazek reportáží z jeho pobytu v Číně v druhé polovině roku 1932, kdy vrcholily ambice všech světových mocností o ovládnutí Číny ve válce o Šanghaj, Tajná Čína, byl mezi spisy, jež byly v noci 10. května 1933 demonstrativně páleny nastupujícím Hitlerovým režimem.

Kischovo vždy plně uplatňované pravidlo, padni komu padni, se v reportážích Tajné Číny nepozastavuje jen u japonské brutality němě asistované jak Organizací národů tak americkými, francouzskými i britskými pozorovateli, což v mnohém dávalo předzvěst tomu, co se bude dít dále. Ale ve své kritice nešetří ani komunistické Rusko a ani ruské bělogvardějce, z nichž právě v čínském Šanghaji nemalé množství nalezlo azyl. Avšak proslulo-li stalinistické Rusko svou nelidskostí, pak bělogvardějci získali v Šanghaji pověst ještě špinavější, kdy bělogvardějský chléb byl ze země vezdejší dobýván prostitucí svých manželek a dcer - druhou stranou této mince bylo nejen pohrdání ze strany příslušníků jiných evropských národů, ale i narušení určitého dlouholetého tabu, kdy Evropanům byla v Číně zapovězena žebrota i prostituce a společenství bílých obchodníků těmto individuím raději dobrovolně zaplatilo lodní lístek zpátky domů.

Avšak nejústřednějším centrem Kischovy pozornosti jsou zejména prohřešky vůči lidskosti v podobě otroctví, dětské práce i absence hodnoty života čínského domorodce, a nepostradatelnost čínského „trhu“ pro válečný průmysl, kdy pro Čínu sice platilo mezinárodní embargo, ale vynechat ze svých obchodů si nemohl dovolit žádný ze států tehdejšího „civilizovaného“ světa, Československa nevyjímaje.

Tedy, ač byl na Kischovo jméno nanesen nános falešných pomluv ohledně spojitosti s ruskými bolševiky (v kontextu 20. let je nutné důsledně odlišovat komunismus od bolševismu, jež spolu byly naprosto neslučitelné), zůstává Tajná Čína přes historické změny, kulturní, komunistickou a následně i současnou kapitalistickou revoluci nadále žhavě aktuální, ba se zdá, že ty nejzásadnější čínské nemoci - čínské otrokářství, práce za nelidských podmínek za minimální mzdy, nedodržování jakýchkoliv lidských práv, a nejen ze strany čínského totalitního režimu, ale i rádoby liberálně-demokraticky laděných západních společností, jež si z ekonomických důvodů rády přištěpují na tomto legálním způsobu novodobého lidského zotročení, jen změnily barvu ve své tváři a pod rouškou totality dávají vzpomenout na nejdivočejší kapitalismus 19. století.