„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Egon Erwin Kisch: Pražský pitaval

Egon Erwin Kisch: Pražský pitaval

Egon Erwin Kisch: Pražský pitaval

Prager Pitaval, 1931

Zuřivý reportér (der rasende Reporter) Egon Erwin Kisch patří společně s Franzem Kafkou a Gustavem Meyrinkem do triumvirátu pražských německých spisovatelů židovského původu, kteří se paradoxně zasloužili o dodnes nevyprchávající světový věhlas jak Prahy, tak české literatury jako celku. - Kafkou Praha, respektive přesněji její obraz, získala na své existenciální neuchopitelnosti, Meyrinkem svou záhadnou tajemnost a Kisch dodal její punc světáckosti. (Nicméně nikomu již asi nebude vadit menší paradox, že hraje-li Praha v Kafkově díle vůbec nějakou pak spíše jen negativní roli. Meyrink byl z Prahy vyhnán, na základě falešného soudního obvinění, jež rázně ukončilo jeho kariéru bankéře. A Kisch byl více světoběžník s hlavní adresou v Berlíně.)
Egon Erwin Kisch vyrostl v novináře světového významu z přispěvatele podřadného žánru soudniček, které se však prolínají celým jeho dalším, nejen novinářským ale i literárním, dílem. Kische tak můžeme položit za dokonalého znalce nejen pražského podsvětí, metod a praktik české kriminální policie, ale i za jednoho z nejvzdělanějších odborníku soudobé kriminologie, kdy se po celý život soustavně vzdělával a jeho knihovna tak na svém vrcholu (než byla rozkradena) čítala na 4000 odborných svazků.
Sborník Pražský pitaval, sepsaný a vydaný v Berlíně roku 1931, sice svým názvem odkazuje na 27-svazkovou sbírku kriminálních případů pařížského advokáta Françoise de Pitaval, nicméně Kischovým leitmotivem bylo více nadčasové - odhalování mnoha časem zarytých klišé a polopravd. Počínaje českými národními legendami Janem Husem a Janem Ámosem Komenským, kdy jména à la Kostnice a Naarden jsou do českého školáčka soustavně nalévány již od první dne v první obecné třídě, nicméně právě Kisch byl jedním z mála, ne-li vůbec jediný, kdo tato místa skutečně navštívil. Zatímco Jan Hus nemá v bývalém jezuitském klášteru a dnešní škole ani pamětní destičku, sloužila kobka nad Komenského hrobem ještě v Kischově době jako vazební samotka pro hříšníky místní vojenské posádky.
A tímto tónem bychom mohli pokračovat přes pozapomenuté kapitoly v životech Karla Sabiny, Moravských bratří, soudobého superšpióna v ruských službách Alfreda Redla, pierota Jana Kašpara Dvořáka alias Jeana Gasparda Deburau, jehož život je znám přes poněkud zkreslující román Františka Kožíka Největší z pierotů či neméně slavných, dnes již poněkud pozapomenutých, českých loupežníků Jana Karáska, Václava Babinského a Johanna George Grasela (počeštěně Grázla) a dalších tak, že ačkoliv Kisch měl s Prahou a později vzniklým Československem jen velmi málo společného, můžeme jej položit za jednoho z nejvěrnějších příslušníků českého národa.

Použitá literatura:

  1. Egon Erwin Kisch, Pražský pitaval, Státní nakladatelství politické literatury: Praha, 1958.

Pavučina:

Tvé hlasování: Žádná Průměr: 3.7 (3 hlasy)