V noci jsem snil, že jsem motýlem

Námět vědomí si své společenské neoblíbenosti až trapnosti, se kterou se hlavní hrdina snaží nezůstat sám, Dostojevskij zpracovává opakovaně napříč celým svým dílem. Nejvýrazněji jej Dostojevskij zpracovává ve své rané povídce Polzunkov (1847) a zejména pak v přelomovém díle Zápisky z podzemí (1864), ale jako tématické střípky jej najdeme jak v jeho nejvyzrálejším dílech tak v části odlehčenější jako je například Sen směšného člověka z roku 1877. Tématika hledání sebe sama i svého společenského zařazení a ocenění je tak v Dostojevského díle jedna z nejústřednějších.

Romanticky laděná povídka Polzunkov je však oproti obvyklé ich formě, jež v u Dostojevského dominuje, velmi kontrastní ve svém výsměchu druhé osoby, kterou snad ve svém hledání, později velmi výborně zvládnuté psychologické metody, nazývá šaškem, který svou směšnost umocňuje právě tím, že se cizího posměchu obává.

V tomto bodě však raná Dostojevského psychologická analýza ztroskotá na konstatování, že tento typ lidí si nezaslouží litovat, kdy ač jej otevřený posměch zraňuje do hloubi srdce, činí tak rád s jistým sadomasochistickým zadostiučiněním.

V další fázi je již rozvíjeno jen Polzunkovo úsměvné vyprávění, jak byl napálen přislíbením sňatku s dcerou svého představeného v úřadě, který však měl pouze za účel, umlčet Polzunkova poté, co odhalil představeného zpronevěru. Literární postavu Polzunkova pak lze jako archetyp brát jako přímého předchůdce knížete Myškina v Idiotovi (1868).