07. Leden 2009
Сон смешного человека, 1877
Nevelké, přesto však pro pochopení humanismu Fjodora Michajloviče Dostojevského velmi významné dílo, Sen směšného člověka, ilustruje obrovský duševní pokrok, kterým Dostojevskij prošel od vzniku svého nejslavnějšího románu Zločin a trest v roce 1865/66 ke svému vrcholnému dílu Bratři Karamazovi z let 1879/80.
Zatímco Raskolnikov se ve Zločinu a trestu se svým domnělým géniem vyvyšuje nad ostatní lidi, přirovnává se k Napoleonovi, ba obhajuje svou tezi, že génius může i beztrestně zabíjet; je hlavní hrdina Snu, jež sám sebe nazývá směšným člověkem, ve zcela opačně laděném vztahu k životu - dlouhodobě hledá jeho smysl i svou úlohu v něm tak, že se rozhodne svůj život skoncovat ranou z revolveru. Onoho večera, kdy svůj poslední akt naplánoval, jej však osloví asi osmiletá holčička, která na ulici hledá někoho, kdo by pomohl její nemocné a zřejmě i umírající matce. Náš hrdina, jenž vnější svět vnímá jen skrz vlastní ego, ji odežene, protože se dnes večer přece chystá zabít a na ničem už nezáleží, tím méně na nějaké malé holčičce.
Ve svém pokoji jej však onen mocný dojem, který naň ona vystrašená, zmoklá a promrzlá holčička udělala, nenechá, aby přes veškeré proklamace svůj čin dokonal, a naopak proti všem dlouholetým zvyklostem, kdy až hluboko nad ráno nikdy nezamhouřil oči, v sedě usnul. Zdálo se mu, že svůj čin nakonec vykonal ranou do srdce, cítí, že leží v rakvi a je přikryt hlínou do země. Tento pocit trval snad hodiny, snad měsíce, až se dovtípil, že jeho bytí pokračuje i když je jeho tělo mrtvé. Osloví Vládce, který jej vytáhne, nejen z rakve, ale odnese jej pryč ze Země k cizí hvězdě ne nepodobné Slunci a planetě, jež je Zemi přesnou kopií, avšak žijí zde lidé neposkvrnění prvotním hříchem, lidé žijící v Ráji, v harmonii se zvířaty, a v božské nevědomosti, protože neokusili ovoce ze stromu Poznání. Náš hrdina se podivuje nad láskou, která nedovoluje ani jemu samotnému být ukřivděn, cítit se méněcenný či pociťovat závist. Avšak s předělem tisíců let, které ve snu uběhly cítil, že se stal impulsem prvotního hříchu, lidé se od něj naučili lhát, vlastnit, žárlit a zabíjet. Byl příčinou vzniku majetku, států ale i vzájemných válek tak, že když si uvědomil svůj hřích a žádal, aby jej ukřižovali, měli jej jen za blázna…
Sen směšného člověka tak snad navozuje obrysy toho, co Dostojevskij nestihl vyjádřit v Bratrech Karamazech, byť chtěl v postavě Aljoši Karamaze postupovat směrem poněkud odlišným - od Aljošovi neposkvrněnosti k jeho pádu na dno a k opětovnému vzkříšení.
»Naučili se lhát a oblíbili si lež a poznali krásu lži. Začalo to snad nevinně, žertem, koketérií, milostnou hrou, snad opravdu drobounkým zárodkem, ale ten zárodek lži jim vnikl do srdcí
a zalíbil se jim. Pak rychle vznikala smyslnost, ze smyslnosti
žárlivost, ze žárlivosti krutost... Už nevím, nepamatuji se
kdy, ale brzy, velmi brzy vytryskla první krev. Užasli a zhrozili se, a začali se rozcházet, tříštit. Sdružovali se, ale sdružovali se jedni proti druhým. Začaly výčitky, výtky. Poznali
stud a povýšili ho na ctnost. Vznikl pojem cti a každá skupina vztyčila svůj prapor. Začali trápit zvířata, a ta od nich
odešla do lesů a stala se jejich nepřáteli. Začal boj o rozluku,
osamostatnění a práv jednotlivce, o moje a tvoje. Začali mluvit různými jazyky. Poznali zármutek a našli v něm zalíbení,
zatoužili po utrpení a tvrdili, že jen utrpení vede k Pravdě.
Tenkrát u nich vznikla věda. Když propadli zlu, začali mluvit o bratrství a humanitě a pochopili tyto ideje. Když propadli zločinu, objevili spravedlnost a sepsali si celé zákoníky, aby ji uhájili, a aby podepřeli své zákoníky, sestrojili
gilotinu. Sotva už si pamatovali, co ztratili, ani nechtěli věřit, že byli kdysi nevinní a šťastní. Vysmívali se dokonce
svému někdejšímu štěstí, nevěřili v ně a pokládali je za
smyšlenku. Ani si už scenerie a podoby toho štěstí nedovedli představit, ale stalo se něco podivného a zvláštního: když
ztratili veškerou víru v někdejší štěstí a nazvali je bájí, znovu
zatoužili po nevinnosti a po štěstí natolik, že klesli před touhami svého srdce jako děti, zbožnili tuto touhu a začali se
modlit ke své vlastní ideji, ke své vlastní „touze", byli sice
pevně přesvědčeni o její nesplnitelnosti a neuskutečnitelnosti, ale se slzami v očích ji uctívali a kořili se jí. Kdyby se
však mohli vrátit k tomu nevinnému a šťastnému stavu, jejž
ztratili, a kdyby jim ho někdo náhle znovu ukázal a zeptal se
jich, chtějí-li se k němu vrátit, jistě by ho odmítli. Odpovídali mi: Co na tom, že jsme prolhaní, zlí a nespravedliví, my
to víme a pláčeme nad tím a sami pro to trpíme a mučíme se
a trestáme sami sebe snad víc než ten milosrdný Soudce, jenž
nás bude soudit a jehož jméno neznáme. Máme však vědu
a jejím prostřednictvím znovu nalezneme Pravdu, ale přijmeme ji už uvědoměle. Vědění stojí výše než city, poznám
života výše než život. Věda nám dá moudrost, moudrost odhalí zákony, a znalost zákonů štěstí stojí výše než štěstí. —
Tak mluvili, a po takových slovech si každý sebe zamiloval
více než všechny ostatní, a nemohl jednat jinak. Každý byl
tak žárlivý na svou osobnost, že se ze všech sil snažil ponížit a pokořit ji v ostatních; a v tom viděl smysl života. Vzniklo otroctví, vzniklo dokonce dobrovolné otroctví — slabí
se ochotně podřizovali silnějším s podmínkou, že jim pomohou utlačovat ještě slabší. Našli se světci, kteří přicházeli
k těm lidem s pláčem a rozmlouvali s nimi o jejich hrdosti,
o ztrátě souladu a harmonie, o ztrátě studu. Bývali vysmíváni nebo kamenováni. Svatá krev tekla na prazích chrámů.
Ale pak se objevovali lidé, kteří začali uvažovat, jak by se
mohli znovu všichni spojit tak, aby nikdo nepřestal milovat
sám sebe nejvíc ze všech, a přitom nikomu jinému neubližoval, a aby tak žili všichni ve svorné společnosti. Z té ideje
vznikly celé války. Všichni, kdo bojovali, přitom pevně věřili, že věda, moudrost a pud sebezáchovy nakonec donutí
lidstvo, aby se spojilo ve svornou a rozumnou společnost,
a aby tento cíl uspíšili, snažili se zatím „moudří" co nejdřív
vyhladit všechny „nemoudré", kteří nechápali jejich ideu,
aby nebránili jejímu vítězství. Ale pud sebezáchovy rychle
ochaboval, vyskytli se takoví, kdo z pýchy a rozkošnictví žádali rovnou všechno, nebo nic. Pro dosažení všeho se sahalo
ke zločinům, a když to nepomáhalo, tedy k sebevraždě.
Vznikla náboženství s kultem nebytí a popření sebe sama
pro klid věčné nicoty. Nakonec však je vyčerpalo nesmyslné
úsilí, na jejich tvářích se zračilo utrpení a tehdy začali
hlását, utrpení je krása, protože jen v utrpení je myšlenka.
Utrpení opěvali ve svých písních. Chodil jsem mezi nimi, lomil rukama a plakal nad nimi, ale miloval jsem je snad víc
než dříve, dokud ještě neměli v tváři utrpení a byli nevinní
a tak krásní. Zamiloval jsem si Zemi, kterou poskvrnili, ještě
víc, než když byla rájem, jen proto, že se na ní objevilo hoře.
Běda, miloval jsem vždycky hoře a zármutek, ale jen pro
sebe, a nad nimi jsem plakal lítostí. Vztahoval jsem k nim
ruce a v zoufalství jsem obviňoval sám sebe, proklínal se
a pohrdal sebou. Říkal jsem jim, že jsem to vše způsobil já,
jen a jen já; já že jsem jim přinesl hřích, nákazu a lež! Úpěnlivě jsem je prosil, aby mě ukřižovali, učil jsem je dělat kříž.
Nemohl jsem, nebyl jsem s to zabít se sám, ale chtěl jsem od
nich přijmout muka, dychtil jsem po mukách, dychtil jsem,
aby v těch mukách byla do poslední kapky prolita moje krev.
Ale oni se mi jen smáli a nakonec mě začali považovat za
blázna. Hájili mě, říkali, že dostali jen to, co si sami přáli,
a že všechno, co se stalo, se stát muselo. Nakonec mi oznámili, že jim začínám být nebezpečný a že mě dají do blázince, jestli nebudu zticha. Mou duši naplnil nesmírný zármutek, srdce se mi sevřelo a já cítil, že zemřu, a vtom...
vtom jsem se probudil.«[1]
Použitá literatura:
- Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Neobyčejné příběhy, Levné knihy KMa: Praha, 2005.
Bibliografie:
[1] Cit. dle Dostojevskij, Neobyčejné příběhy, s. 385-388.