„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1847

Emily Brontëová: Na Větrné hůrce

Emily Brontëová: Na Větrné hůrce

Wuthering Heights, 1847

Emily Brontëová zveřejnila svůj román Na Větrné hůrce v roce 1847 pod mužským pseudonymem Ellis Bell, kdy takřka vzápětí zemřela na tuberkulózu. Toto její jediné dílo tak na dlouhá desetiletí zcela zapadlo jakožto nepříliš zdařilá prvotina Emiliiny slavnější sestry Charlotty Brontëové, za které bylo Na Větrné hůrce dlouhá léta považováno.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Neobyčejné příběhy

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Neobyčejné příběhy

Ползунков, 1847

Námět vědomí si své společenské neoblíbenosti až trapnosti, se kterou se hlavní hrdina snaží nezůstat sám, Dostojevskij zpracovává opakovaně napříč celým svým dílem. Nejvýrazněji jej Dostojevskij zpracovává ve své rané povídce Polzunkov (1847) a zejména pak v přelomovém díle Zápisky z podzemí (1864), ale jako tématické střípky jej najdeme jak v jeho nejvyzrálejším dílech tak v části odlehčenější jako je například Sen směšného člověka z roku 1877. Tématika hledání sebe sama i svého společenského zařazení a ocenění je tak v Dostojevského díle jedna z nejústřednějších.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bytná

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bytná

Хозяйка, 1847

Po veleúspěchu své prvotiny Chudí lidé, jež v roce 1845 Fjodora Michajloviče Dostojevského v Rusku katapultovala mezi nejvýznačnější spisovatele své doby, přichází dvacet roků plných přehlížení i odsudků ze strany kritiky i čtenářů, které prolomila až první část časopisecky vydávaného Zločinu a trestu. Avšak cesta, jež lemuje Dostojevského odklon od sociálně laděného naturalismu, pro jehož ruskou větev patří Chudí lidé k vrcholům, k psychologickým, ba, hlubinně psychoanalytickým existencialistickým dílům, v nichž za předmět svého zkoumání postavil Dostojevskij člověka samotného a které vyvrcholily v dílech typu zmíněného Zločinu a trestu, Idiotovi, Běsech, Výrostkovi a zejména Bratrech Karamazech, byla naplněna tvorbou, ve které se Dostojevskij zřekl široce uznávaného naturalismu a formou literárních experimentů započal navzdory zničující kritice svou dlouholetou cestu k vrcholu nejen světové literatury jako takové, ale i dosažení jedněch z nejspektrálnějších antropologických definic člověka.