„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Strýčkův sen

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Strýčkův sen

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Strýčkův sen

Дядюшкин сон, 1858

Fjodor Michajlovič Dostojevskij byl nejen schopen psát silné psychologické a sociálně laděné příběhy, jež neopakovatelně a až k hranicím filozofie analyzují podstatu fenoménu člověka, ale současně byl nadán psát krom vážných témat i satirické postřehy z běžného života ruských maloměstských „světáků“.
A právě jednou z Dostojevského bodajících satir je i Strýčkův sen, jež si vzal ke své ironické kritice na paškál snahu ruských maloměšťáků udržovat Paříží inspirovaný společenský život, ambice zdát se pro druhé lepší než ve skutečnosti, téma neuhasitelné lásky, ale i potřebu srážet svého domnělého protivníka pomluvami, závist a radost, když druhého potká neštěstí.
Hlavní hrdinka, Marja Alexandrovna Moskalevová, jež je přes svou ne zcela nejvyšší společenskou příčku hlavní persónou společenského života městečka Mordasov. Ale své postavení musí neustále hájit před ataky svých „přítelkyň“, jež jí nejenže zcela neskrývaně závidí, ale snaží se ze všech svých sil ji shodit a nadobro zesměšnit, v čemž jim napomáhají dvě slabiny, jež Marja Alexandrovna přes veškerou svou „genialitu“ není schopna zalepit. Tou první je pro ni zcela neschopný manžel, který pro svou naivitu i prostoduchost a potažmo poctivost není schopen, dle představ Marji Alexandrovny, řádné úřednické kariéry a nakonec je z úřadu i vyhozen tak, že pro záchranu pověsti je odklizen na statek v blízké usedlosti.
Druhým a mnohem závažnějším problémem je krásná, ale bohužel dosud nesevdaná dcera Zinaida, které již dávno bylo dvacet let, avšak všechny své nápadníky vytrvale odmítala a zamilovala se chudého pomocného učitele, který rozhodně nenaplňoval královské představy její matky a ta tento vztah, s rázností sobě vlastní, utnula. Ale společenský skandál, jež se snažila uhasit, ještě více rozhořel poté, co zhrzený milenec dal největší rivalce Marji Alexandrovny Zinin milostný dopis. Starostlivá matka tak musela prodat svůj drahocenný šperk a za 10 000 rublů uplatit služku, aby dopis ukradla. Skandál byl zažehnán, ale uběhly další dva roky a Zina, jež nadále, přes svou uraženou ješitnost, milovala jen svého bývalého milence, odmítala i posledního nápadníka, petrohradského hejska a hlupáka Mozgljakova, který však měl tu ctnost, že vlastnil na 150 nevolnických duší.
A právě v tomto okamžiku začíná nejen vlastní příběh Strýčkova snu, ale i ten nejsmělejší plán, který kdy hlava drzé Marji Alexandrovny zplodila. Do jejího domu Mozgljakov přivlekl nemohoucího a senilně debilního knížete K., kterého podlézavě nazýval strýčkem, a to v zámince, aby se mohl setkat se Zinou, kterou požádal před týdnem u ruku a jež si na jeho naléhání, aby jej neodmítla hned, dala 14 dní na rozmyšlenou. Marja Alexandrovna se marně snažila přesvědčit svou dceru Zinu, aby se s nouze ctností za Mozgljakova provdala, ale ta jím zcela pohrdala, a tak se matčin zájem přesunul na nebohého knížete, jež krom dětské nemohoucnosti trpěl i utkvělou představou o svém mladickém šarmu, který nadále udržoval sérií falešných příčesků, vousů, obočí i tlustou vrstvou pudru tak, že sice z dálky vypadal docela zachovale, ale jinak zcela směšně. Přesvědčit knížete, aby dal Zině své slovo dalo, jak předpokládala, jen minimální námahu, protože kníže se nechal její nádhernou postavou zcela unést. Daleko větší problémem bylo přesvědčit svou navenek zásadovou, pyšnou a idealistickou dceru, jež sňatkem s rozumu zcela nesouhlasila, ale i v ní našla její slabé místo v podobě milovaného učitele, jež umíral na souchotiny, a když matka Zině načrtla velkolepý plán, ve kterém kníže jistě brzy zemře a ona jako kněžna se nebude muset nijak rozpakovat a vzít si kohokoliv i z těch nejnižších kruhů a odcestovat s ním do lázní ve Španělsku, kde je na souchotiny vynikající přímořské ovzduší.
Ale rozmluvu se Zinou vyslechl nyní zhrzený a zesměšněný Mozgljakov, který vtrhl do místnosti, ale čekal-li, že Zina před ním ztratí svou převahu, mýlil se, a byl zostuzen dalším Zininým pohrdáním pro své poslouchání za dveřmi. Mozgljakov neváhal a chystal se úklady na chycení knížete do manželského chomoutu rozhlásit v salónu všech rivalek, ale do cesty mu vstoupila Marja Alexandrovna:
»V tom okamžiku stanula na prahu Marja Alexandrovna. Slyšela Mozgljakovovo zvolání, ve chvilce se domyslela, oč jde, a zachvěla se úlekem. Mozgljakov ještě neodjel, Mozgljakov má přístup ke knížeti, Mozgljakov všechno rozcinká po městě, a přitom je nezbytně nutné, aby bylo alespoň na kratičkou dobu zachováno tajemství! Marja Alexandrovna dovedla kombinovat. V mžiku uvážila všechny okolnosti a plán usmíření Mozgljakova už byl sestaven.
„Co je s vámi, příteli?“ prohodila, šla k němu a přátelsky mu podávala ruku.
„Jakže: příteli?“ vykřikl v zběsilém vzteku, „po tom všem, co jste napáchala, mi ještě řeknete příteli! Má poklona, milostivá! Myslíte, že mě znova ošidíte?“
„Je mi líto, je mi velice líto, že vás vidím v takovém divném rozpoložení, Pavle Alexandroviči. Ty výrazy! Dokonce si neodpustíte taková slova ani před dámou.“
„Před dámou! Vy… vy jste všechno, co chcete, jen ne dáma!“ vykřikl Mozgljakov. Pánbůh ví, co vlastně chtěl vyjádřit svým zvoláním, ale patrně to bylo něco ohromujícího.
Marja Alexandrovna na něho vrhla mírný pohled.
„Posaďte se!“ pravila smutně a ukázala mu na křeslo, v němž ještě před čtvrthodinou spočíval kníže.
„Poslechněte, Marjo Alexandrovno!“ vykřikl zaražený Mozgljakov. „Vy se na mne díváte tak, jako byste vůbec za nic nemohla, ale jako bych já se provinil vůči vám! Vždyť to je nepřístojné, prosím! Takový tón!… To přece převyšuje míru lidské trpělivosti… chápete to?“
„Příteli!“ odvětila. „Dovolte, abych vám ještě tak říkala, protože nemáte lepšího přítele nade mne. Příteli! Vy trpíte, jste zmučen, jste raněn přímo do srdce - a není proto divu, že se mnou mluvíte takovým tónem. Já jsem se však odhodlala odhalit vám všechno, celé své srdce, tím spíš, že se cítím před vámi trochu vinna, Nuže, posaďte se, pohovoříme si.“
Hlas Marji Alexandrovny byl bolestivě měkký.
Na tváři se jí zračilo utrpení. Užaslý Mozgljakov usedl vedle ní do křesla.
„Vy jste poslouchal za dveřmi?“ pokračovala a vyčítavě mu hleděla do tváře.
„Ano, poslouchal! Ještě abych neposlouchal, to už bych byl teprve ťulpas! Aspoň jsem se dozvěděl všechno, co proti mně obmýšlíte,“ hrubě odpověděl Mozgljakov, povzbuzován a popuzován svým hněvem.
„Vy, vy s vaší výchovou, s vašimi zásadami, vy s¨jste se mohl snížit k něčemu takovému? Ó můj bože!“
Mozgljakov dokonce vyskočil z křesla.
„Ale Marjo Alexandrovno!“ vykřikl. „Tohle už se vůbec nedá poslouchat! Vzpomeňte, k čemu jste se snížila vy se svými zásadami, a pak teprve odsuzujte jiné!“
„Ještě otázku,“ řekla, neodpovídajíc na jeho výtku, „kdo vás navedl poslouchat za dveřmi, kdo vám co povídal, kdo tu slídil? To bych ráda věděla.“
„Musíte prominout, prosím, ale to vám neřeknu.“
„Dobře. Zjistím si to sama. Řekla jsem, Pavle, že jsem se vůči vám provinila. Až ale nahlédnete všechno, všechny okolnosti, zjistíte, že mám-li nějakou vinu, tedy jedině proto, že jsem vám přála co nejvíc dobra.“
„Mně? Dobra? No to už přestává všecko! Ručím vám za to, že mě už nenapálíte! Nejsem žádný kluk!“
A obrátil se v křesle, až zapraskalo.
„Prosím vás, příteli, buďte chladnokrevnější, můžete-li. Vyslechněte mě pozorně a dáte mi nakonec za pravdu. Za prvé jsem vám chtěla neprodleně všecko, všecičko vysvětlit a dozvěděl byste se ode mne o celé té věci do nejmenších podrobností, takže byste se nemusel snižovat posloucháním za dveřmi. Jestliže jsem vám to nevysvětlila dříve, hned tenkrát, stalo se tak jedině proto, že celá záležitost se teprve rodila. Nemuselo k ní vůbec dojít. Jak visíte, jsem k vám zcela upřímná. Za druhé, neobviňujte mou dceru. Šíleně vás miluje a musela jsem vynaložit nadlidské úsilí, abych ji id vás odvrátila vymohla na ní slib, že přijme nabídku knížete.“
„Právě jsem měl to potěšení uslyšet nejúplnější důkaz té šílené lásky,“ ironicky prohodil Mozgljakov.
„Prosím. ale jak jste s ní mluvil? Copak tak mluví zamilovaný a dobře vychovaný mladík? Urazil jste ji a rozhněval.“
„No, nechme teď výchovu stranou, Marjo Alexandrovno! Onehdy, když jste na mě byly obě jako cukrkandl, odjel jsem s knížetem, a vy jste mi pak začala nadávat. Očerňovala jste mě, ano prosím! Já to vím, všechno vím!“
„A jistě z téhož špinavého pramene,“ poznamenala Marja Alexandrovna s pohrdavým úsměvem. „Ano, Pavle Alexandroviči, očerňovala jsem vás, pomluvila a přiznám se, že mě to stálo nemálo námahy. A už jenom to, že jsem byla nucena očerňovat vás před ní a snad i nactiutrhat - už jenom to dokazuje, jak bylo pro mne těžké vynutit na ní svolení, že vás nechá! Krátkozraký člověče! Kdyby vás nemilovala, copak bych vás potřebovala očerňovat, malovat vás ve směšné, nedůstojné podobě, utíkat se k takovým krajním opatřením? Ale vy ještě nevíte všecko! Musela jsem použít práva matky, abych vás vyrvala z jejího srdce a po neuvěřitelném úsilí jsem dosáhla pouze vnějšího souhlasu. Když jste nás teď poslouchal, musel jste si všimnout, že mě jediným slovem, jediným gestem nepodpořila před knížetem. Po celou tu dobu nepronesla téměř ani slova; zpívala jako automat. Celá její duše stůně tesknotou a já z lítosti k ní jsem nakonec odtud knížete odvedla. Jsem přesvědčena, že plakala, když zůstala sama. Jistě jste ji musel najít v slzách…“
Mozgljakov si skutečně vzpomněl, že Zina byla uplakaná, když vběhl do pokoje.«[1]
Mozgljakov byl sice namyšlený hlupák, ale poté, co plný poblouznění láskou od Marji Alexandrovny odešel, toulal se několik hodin s hlavou plnou krásných představ městem, avšak nakonec jej přepadla černá myšlenka, zda to celé přec jen nebylo divadlo?!
Knížeti, který mezitím začal litovat svého svatebního slibu, namluvil, že to se mu to celé jenom zdálo, což ostatně nebylo při jeho demenci nijak těžké a jednak se mu tím velmi ulevilo, protože hrozilo, že by byl v případě tak neuváženého činu ze strany své rodiny uvržen do ústavu pro choromyslné.
Geniální plán Marji Alexandrovny se však začal hroutit na více frontách - ve městě se zatím rozkřiklo, že kníže požádal Zinu o ruku, což si nemohly její soupeřky nechat ujít a za její nepřítomnosti se vloudily do jejího salónu pod rouškou společenské návštěvy. Začátek konce vlády Marji Alexandrovny tedy mohl začít a přední dámy města si jej s labužnicky vychutnávaly.
Po několika ironických narážkách, musela Marja Alexandrovna knížete K. vyzvat, aby potvrdil nabídku, jež před několika hodinami učinil, ale dementní kníže trval na svém snu tak, jak mu jej vtiskl jeho „synovec“ Mozgljakov. Trapnou situaci pak nenadále ukončila sama Zina, když se před svou zkoprnělou matkou ale i přítomnými dámami k podvodu přiznala. A aby nezůstal kámen na kameni, odešla příštího rána dát poslední sbohem svému zhrzenému milenci, který umíral. Přiznal se jí, že nejde o souchotiny, ale otravu silným extraktem tabáku vyluhovaném ve vodce, jež způsobuje pomalou smrt s příznaky podobným souchotinám a to celé jen právě pro tuto chvíli, protože celé ty dva roky se upínal k představě, že Zina přijde k jeho smrtelnému loži a vyzná se mu ke své trvající lásce.
Pokud ale někdo předpokládal, že by po těchto událostech Marja Alexandrovna zmírnila své představy o výhodném sňatku své dcery zmýlil se. S dcerou se přestěhovala do Moskvy, kde se s ní oženil generál a gubernátor jedné ze severních gubernií. Zina teď mohla dál pěstovat svou pýchu a její matka se stala to, po čem celý svůj život snila - první dámou ve skutečně vznešené společnosti.

Použitá literatura:

  1. Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Nětočka Nězvanonová, Strýčkův sen, Levné Knihy KMa: Praha, 2003.

Celé dílo:

Bibliografie:

[1] Dostojevskij, s. 265-268.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.5 (2 hlasy)