„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1877

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Neobyčejné příběhy

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Neobyčejné příběhy

Сон смешного человека, 1877

Nevelké, přesto však pro pochopení humanismu Fjodora Michajloviče Dostojevského velmi významné dílo, Sen směšného člověka, ilustruje obrovský duševní pokrok, kterým Dostojevskij prošel od vzniku svého nejslavnějšího románu Zločin a trest v roce 1865/66 ke svému vrcholnému dílu Bratři Karamazovi z let 1879/80.

L'Assommoir, 1877

Henri de Toulouse-Lautrec: Žena se skleničkou

Henri de Toulouse-Lautrec: Žena se skleničkou

Émile Zola se svého čtenáře Zabijáka snaží připravit o jeho poslední iluze, ať již v podobě svobodné vůle, štěstí, lásky či dobra, a dokazuje, že člověk je jen malým kolečkem obrovského společenského soukolí, jenž ho dříve nebo později rozdrtí. Vzdej se veškerých nadějí, není-li člověk bestií, pak je svět peklem, kde chudí budou ubiti, umořeni alkoholem a jejich děti skončí na ulici či ve veřejném domě. Jiná možnost dle Zoly zkrátka není možná.