„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Výrostek

Подросток, 1875

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Výrostek

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Výrostek

Je hodně velká škoda, že se čtenost Dostojevského díla často omezuje jen na jeho velkou románovou čtyřku - Zločin a trest, Idiot, Běsi a Bratři Karamazovi, přestože jeho, v kontextu Dostojevského díla, nejposlednější povídka by u jakéhokoliv jiného autora postačovala k zápisu zlatým písmem do dějin literatury.
A jedním z těchto opomínaných děl je i Výrostek, jež paradoxně bývá mnohými literárními labužníky a milovníky Dostojevského označováno jako jeho nejlepší dílo vůbec, k čemuž se ostatně i já sám přikláním. Důvody proč se však Výrostek nestal nejuznávanějším Dostojevského románem i pro široké čtenářské povědomí, je v prvé řadě jeho myšlenková i slohová náročnost, celková nejednoznačnost a z předešlého plynoucí i nemožnost tento román snadno interpretovat - na rozdíl od výše zmíněné velké románové čtyřky, jež se dočkala značného množství nejrůznějších filmových, dramatických i výtvarných podob.
Hlavní hrdina Arkadij Dolgorukij se sám neváhá nazývat Výrostkem, protože má velkou životní ideu, stát se bohatým a nezávislým a to ne pro samotný pocit bohatství, či pro možnosti jež z vlastnictví peněz vyplývají, nebo pro společenské uznání, ale jen pro vlastní uspokojení, pro nikterak navenek vyjádřený pocit nadřazenosti. Ve svých necelých jednadvaceti letech se již považuje za nejen zcela vyzrálého a moudrého, ale i cílevědomého natolik, aby celé své životní počínání podřídil jen své myšlence, která má kořeny v dlouholetém pokořování, bití a zesměšňování své osoby, kdy byl jako nemanželský syn i jmenovec knížete Dolgorukého tím nejposlednějším z posledních, avšak jeho plány, které si po dlouhá léta budoval ve své hlavě, velmi záhy vezmou za své, když jej shoda okolností přivede ke knížeti Sokolskému, který s ním navenek jedná jako rovný s rovným, dává mu značné množství peněz i jej přivede do společnosti, jež by proň byla jinak nepřístupná, ale ve skutečnosti jím kníže pohrdá více než kdoliv jiný a jeho společnost bere jen jako nutné zlo, kterým chce splatit svůj prohřešek, kdy do jiného stavu přivedl Arkadijovu sestru.
Arkadij Dolgorukij je, ačkoliv si o sobě namlouvá opak, velmi čistá a zejména naivní osobnost, která s lidmi jedná až příliš upřímně, má v mnohém dalekosáhlé závěry a tak jako v anabázi s knížetem Sokolským, který pro něho znamenal to největší ponížení daleko přesahující psí odevzdanost z dětství, kdy líbal boty člověka, že jej bil, jsou jeho názory o lidech i společnosti plné omylů i naivity, kdy nechtěně jako loutka posluhuje zájmům druhým.
Po celý román, jež je psán formou Arkadijových retrospektivních zápisků o bouřlivých událostech, které se odehrály po jeho příjezdu ke svému otci do Petrohradu a ve kterých nezamlčuje ani své omyly, naivitu, chyby i ponížení, je charakteristické Dostojevského, dnes již klasické, myšlení plné citu, vnímavosti, vnějších i vnitřních souvislostí a zejména geniální schopnost cele definovat podstatu člověka, která jde mnohem dále než mnohé psychologické analýzy, které zůstávají jen u těch nejviditelnějších aspektů, avšak člověk jako takový před nimi i nadále zůstává nijak neodhalen.
Důvody proč se Výrostka nadřazuji i Zločinu a trestu či Bratrům Karamazovým je skryta v samotné koncepci románu, kdy díky jedinému úhlu pohledu ega vypravěče mohl Dostojevskij plně ponořit do jinak nedosažitelných duševních hloubek tak, že je autor i vypravěč po celý děj románu zcela ztotožněn s hlavní postavou a byť s jistou dávkou kritičnosti stejným způsobem znovu prožívá myšlenky, názory i cestu k poznání tak, že se lze jen obdivovat autorově genialitě, jež nás touto mistrovskou formou provede hlubinami, které jsou v nás často skryty i před námi samotnými.
»Hnal jsem se na ruletu, jako by v ní byla soustředěna všecka má spása, jediné východisko, a zatím jsem, jak už bylo řečeno, před příchodem knížete na to ani nemyslil. Ani jsem nešel hrát pro sebe, nýbrž o peníze patřící knížeti a pro něho; nepochopím, co mě tolik vábilo, ale vábilo mě to neodolatelně. Ó, nikdy se mi ti lidé, ty tváře, ti croupierové, ten hráčský pokřik, celý ten mrzký sál u Zerščikova, to vše se mi ještě nikdy nezdálo tak odporné, tak chmurné, tak hrubé a smutné jako tentokrát! Příliš dobře si vzpomínám, jaký bol a žal mi chvílemi drásal srdce po všechny ty hodiny u stolu. Ale proč jsem neodešel? Proč jsem všechno snášel, jako bych se měl podrobit osudu, obětovat se, vykonat hrdinský čin? Řeknu jen tolik: stěží bych mohl tvrdit, že jsem byl tehdy při smyslech. Ale přitom jsem ještě nikdy nehrál tak rozvážně jako ten večer. Byl jsem zamlklý a soustředěný, pozorný a uvážlivý neskonale; byl jsem trpělivý a skoupý, a zároveň pozorný v rozhodných okamžicích. Sedl jsem si opět k zéro, to jest mezi Zeščikova a Aferdova, který vždy seděl vedle Zerščikova vpravo; to místo se mi protivilo, ale chtěl jsem stůj co stůj sázet na zéro a všechna ostatní místa u zéro byla obsazena. Hráli jsme už přes hodinu. Konečně jsem spatřil, jak kníže najednou vstal, celý bledý přešel k nám a stoupl si proti mně na druhý konec stolu. Všechno prohrál a mlčky se díval, jak hraju, třebaže se asi v ničem nevyznal ani už na hru nemyslil. Mezitím jsem zrovna začal vyhrávat a Zerščikov mi odpočítal peníze. Vtom si Aferdov mlčky, před mými zraky, vzal tím nejdrzejším způsobem jednu z mých storublovek a přidal ji k hromádce svých peněz, ležící před ním. Vykřikl jsem a popadl ho za ruku. Vtom se mi stalo, co jsem neočekával; jako by se utrhl od řetězu, jako by se všechny hrůzy a křivdy toho dne náhle soustředily v tom jediném okamžiku, v tom zmizení storublovky. Jako by vše, co se ve mně nahromadilo a bylo přiškrceno, čekalo na ten jediný mžik, aby se vydalo na povrch.
„Je to zloděj! Teď mi ukradl stovku!“ volal jsem jako pominutý, rozhlížeje se kolem sebe.
Nebudu líčit, jaký se strhl poprask. Něco takového zde bylo úplnou novinkou. U Zerščikova se všichni chovali slušně a jeho herna tím proslula. Ale já nevěděl, co dělám. Uprostřed hluku a křiku se najednou ozval Zerščikovův hlas:
„Ale peníze jsou pryč, a ležely tady! Čtyři sta rublů!“
Rázem z toho byla další aféra: zmizely peníze z banku, Zerščikovovi před nosem, svazek o čtyři sta rublech. Zerščikov ukázal na místo, kde byly, ještě před chvilkou tu byly, a to místo bylo přímo u mne, těsně u mne, u místa, kde ležely moje peníze, tedy jsem k nim měl mnohem blíž než Aferdov.
„Tady je zloděj! To zas ukradl on, prohledejte ho!“ volal jsem a ukazoval na Aferdova.“
„Takhle to dopadá,“ zazněl do všeobecného křiku nějaký hromový, přísný hlas, „když sem smí přijít každý. Pouštějí sem lidi bez doporučení. Kdo ho sem přivedl? Co je to zač?“
„Nějaký Dolgorukij.“
„Kníže Dolgorukij?“
„Přivedl ho kníže Sokolskij!“ křičel kdosi.
„Slyšíte, Jasnosti,“ nepříčetně jsem řval přes stůl, „pokládají me za zloděje, a přitom mě teď okradli! Řekněte jim, řekněte jim, kdo jsem!“
A teď se stala nejhroznější věc ze všeho, co se stalo za celý den…, ba za celý můj život. Kníže mě zapřel. Viděl jsem, jak pokrčil rameny a v odpověď na otázky, které se na něho sypaly, pravil ostře a jasně:
„Za nikoho neručím. Račtě mě nechat na pokoji.“
Mezitím stál Aferdov uprostřed zástupu a hlasitě se dožadoval, aby ho prohledali. Sám si obracel kapsy naruby. Ale na jeho požadavek mu odpovídali voláním: „Ne, ne, my víme, kdo je zloděj!“ Dva přivolaní lokajové mě uchopili zezadu za ruce.
„Nenechám se prohledat, nedovolím to!“ křičel jsem a hleděl se vytrhnout.
Avšak odvedli mě do vedlejšího pokoje a tam mě uprostřed houfu celého prohledali od hlavy až k patě. Křičel jsem a házel sebou.
„Asi je shodil, musíme hledat na zemi,“ usoudil kdosi.
„Kdež bychom je teď hledali na zemi!“
„Asi je nějak šikovně hodil pod stůl!“
„Bodejť, kdoví, kde je jim konec…“
Vyvedli mě, ale ještě mi zbylo dost času, abych si stoupl ve dveřích a v nesmyslném vzteku zařval na celý sál:
„Ruleta je policejně zakázána! Ještě dnes vás všecky udám!“
Odvedli mě dolů, oblékli mě a… otevřeli přede mnou dveře na ulici.
 
Den skončil katastrofou, ale ještě zbývala noc a z té noci mi utkvělo toto.
Táhlo myslím na jednu hodinu, když jsem se octl venku. Noc byla jasná, klidná a mrazivá. Skoro jsem utíkal, hrozně jsem chvátal, ale vůbec ne domů. Nač bych šel domů? Což teď mohu mít domov? Doma se žije, ráno se vzbudím a měl bych žít - ale je to ještě možné? Život je skončen, teď už žít naprosto nemohu. A tak jsem bloudil ulicemi, neuvažoval jsem, kam jdu, ani nevím, zda jsem vůbec chtěl někam dorazit. Bylo mi strašně horko pořád jsem si rozepínal těžký zimník s mývalí podšívkou, Teď už nižádný čin, zdálo se mi v té chvíli, nemůže mít smysl. A zvláštní věc, pořád se mi zdálo, že všechno kolem dokola, i vzduch, který dýchám, je jako z jiné planety, jako bych se pojednou octl na Měsíci. To vše - město, chodci, chodník, po kterém jsem běžel, to vše už nebylo moje. Tu je Palácové náměstí, tady je svatý Izák, říkal jsem si jako ve snách, ale mně už teď po nich nic není; všechno se mi nějak odcizilo, všechno najednou přestalo být moje. Mám maminku, mám Lízu… Ale co, co mi teď pomůže Líza a matka? Je konec všemu, všemu naráz, jen jedno mi zůstalo: to, že jsem zloděj navěky.
Jak dokážu, že nejsem zloděj? Což je to nyní možné?Mám jet do Ameriky? Co bych tím dokázal? Versilov uvěří první, že jsem krad! „Idea?“ Jaká „idea“? Co teď s „ideou“? Za padesát, za sto let půjdu a vždy se najde někdo, kdo na mne ukáže a řekne: „Je to loděj. Začal uskutečňovat svou ideu tím, že ukradl peníze v ruletě…“
Pociťoval jsem zlobu? Nevím, možná ano. Zvláštní věc, vždy, snad už od raného dětství byl ve mně takovýto rys: kdykoli mi někdo ublížil, dovršil zlo na nejvyšší míru, urazil mě do krajnosti, vždy se mě zmocňovala neodolatelná touha zcela se poddat urážce, ba ještě podniknout přání toho, kdo mi ukřivdil. Tady to máte, ponížil jste mě, tedy se ponížím sám ještě víc, jen se podívejte, ať máte radost! Touchar mě tloukl a chtěl mi dát najevo, že jsem lokal, a nikoli syn senátora, a já jsem se tehdy vžil do úlohy lojake. Podával jsem mu šaty, když se strojil, a nejen to, sám jsem se chápal kartáče a oprašoval ho z posledních zrníček prachu, a to už zdaleka nebylo na jeho prosby či rozkaz, sám jsem se za ním leckdy hnal s kartáčem v zápalu lokajské horlivosti, abych mu smetl s fraku poslední smítko, až mě leckdy sám zarazil: „Stačí Arkadiji, stačí.“ Tak si vzpomínám, kolikrát přijde, sundá si svrchní oděv - a já mu je čistím, pečlivě složím a přikryju hedvábným šátečkem. Vím, že spolužáci se mi za to smějí a pohrdají mnou, bodejť bych nevěděl, ale právě to mi dělá dobře. Když někdo chce, abych byl lokaj, prosím, jsem lokaj. Když mám být lůza, prosím, budu. V takové pasivní nenávisti a tajné zlobě jsem byl s to pokračovat léta. A nastojte! U Zerščikova jsem vykřikl na celý sál, úplně nepříčetně: „Všecky udám, ruleta je policejně zakázána!“ A na mou věru, i zde to bylo cosi podobného! Byl jsem ponížen, prohledán, prohlášen za zloděje, zničen … Tak abyste všichni věděli, že jste uhádli! Nejsem jenom zloděj, ale taky udavač! Když na to dnes vzpomínám, schválne to vykládám a vysvětluju takto; tehdy jsem ovšem neměl nejmenší chuť analyzovat; zvolal jsem tenkrát neúmyslně, ještě vteřinu předtím jsem nevěděl, že něco takového zvolám; přišlo to samo - to už byl takový můj duševní rys[1]

Použitá literatura:

  1. Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Výrostek, Mladá fronta: Praha, 1974.
[1] Dostojevskij, s. 320-324.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.8 (4 hlasy)