18. Červenec 2009
The Last Tycoon, 1941
U většiny spisovatelů není příliš žádoucí pátrat v jejich skutečných životních osudech jako v paralelách a inspiraci jejich často nesmrtelného díla. Příliš horlivý čtenář se tak vystavuje riziku, že ve svém životním idolu často objeví obyčejného měšťáka, který ve své rozvinuté fantazii nahrazuje to, co nemohl či nedokázal prožít ve svém skutečném životě.
Nicméně, jako z každého pravidla, se i v tomto případě najde řada výjimek, kdy je naopak znalost životních pohnutek pro plnohodnotné pochopení skrytých významů zcela klíčová.
A jedním z těchto zářných a inspirativních příkladů naprosté neoddělitelnosti života a díla je osobnost Francise Scotta Fitzgeralda, kdy všechny důležité milníky v Fitzgeraldově životě jsou věrně ztvárněny i v jeho umělecké tvorbě.
Tím prvním milníkem byl přípravný vojenského kemp v Alabamě, kdy mu vojenská uniforma pomohla ke seznámení se se Zeldou Sayreovou, pocházející z vážené rodiny alabamského soudce, s níž by Fitzgerald za normálních okolností (tj. bez uniformy), jakožto potomek chudých irských přistěhovalců, nemohl jaktěživ přijít do styku. A protože I. světová válka skončila dříve, než mohl být nasazen do evropského bojiště, se Fitzgerald, přes protesty rodiny, hned v roce 1919 i ožení.
Avšak současně s demobilizací a ztrátou uniformy Fitzgerald ztrácí i svoji doposavad jedinou společenskou přednost. Naopak je naň ze strany manželčiny rodiny vyvíjen tlak, aby dokázal, že je muž a dokáže svou manželku uživit v souladu s požadovaným životním standardem a to bez doposud velmi vydatné rodičovské pomoci.
Fitzgerald tak opouští nepříliš dobře placenou dráhu novináře a stává se spisovatelem na volné noze. A hned jeho dvě prvotiny, Na prahu ráje (1920) a Krásní a Prokletí (1922), mu přinesou obrovský úspěch, finanční nezávislost a zejména důkaz rodině Sayreů, že je schopen být řádným manželem a postarat se o svou rodinu.
Avšak ani finanční úspěch a renomé nadaného spisovatele nedokážou překročit společenské předsudky, jež vůči němu panují. Toto poznání pak Fitzgerald poprvé ztvárnil v novele Velký Gatsby z roku 1925, ve kterém je hlavní postava Gatsbyho jasné alter ego samotného autora: Gatsby se dal na dráhu pašeráka alkoholu jen proto, aby snobské rodině své lásky dokázal, že je schopen se o svou milovanou dostatečně postarat. Avšak stejně jako Fitzgerald, Gatsby poznává, že přijetí do jistých společenských kruhů není možné zaplatit penězi či dokonce snad osobním úspěchem.
Toto téma o nepřekročitelnosti hranice společenského původů dále, společně s leitmotivem nemoci své manželky, která trpěla schizofrenií, rozvíjí ve své další vrcholné próze z roku 1934 Něžná je noc. Zde je opět zcela evidentní autorovo alter ego v osobě hlavního hrdiny, psychiatra Dicka Divera, který však na rozdíl od Gatsbyho či Fitzgeralda samotného, svůj boj s předsudky manželčiny rodiny nakonec vzdává a přistupuje na rozvod.
Naprostým vyvrcholením celého dosavadního díla se pak měl stát román Láska posledního magnáta, ve kterém Fitzgerald zamýšlel shrnout nejenom své prožitky z relativně krátké kariéry hollywoodského scénáristy, ale zejména v něm měl vyvrcholit i životní boj o dosažení vlastní emancipace.
Děj románu je položen do 30. let s přímou inspirací v osobě slavného producenta z této éry, Irvinga Thalberga (1899 – 1936), se kterým hlavní hrdina Posledního magnáta Monroe Stahr sdílí všechny vnější aspekty zářné kariéry - do Hollywoodu nastoupí jako neplnoletý mladíček na místo scénáristy, aby se záhy přes pozici hlavního scénáristy stal jako dvaadvacetiletý hlavním producentem studia, který rozhodoval nejen o tom, jaké filmy se boudou točit, kdo jej bude psát, režírovat či v něm hrát, ale zejména určoval veškeré dění ve studiu, konče až u řešení osobních problémů jednotlivých zaměstnanců. Jak Thalberg tak Stahr pak umírají na naprosté vyčerpání ve svých 37 letech.
Fitzgerald však své dílo nedokončil a Láska posledního magnáta tvoří asi jen čtvrtinové torzo. Nedokončený román byl vydán posmrtně v roce 1941 v úpravě Fitzgeraldova přítele Edmunda Wilsona a již pod současným názvem Poslední magnát. Wilson pak v rámci své editorské práce rovněž zveřejnil i rekonstrukci Fitzgeraldovových náčrtků s dalším vývojem románu.
Použitá literatura:
- Francis Scott Fitzgerald, Velký Gatsby / Poslední magnát, Odeon, Praha: 1979.