V noci jsem snil, že jsem motýlem

Velkého mága světové literatury Gabriela García Márqueze asi není třeba blíže představovat, napoví již jen názvy nejslavnějších děl, Sto roků samoty či Láska za časů cholery, vypovídající je rovněž ocenění Nobelovou cenou za literaturu v roce 1982, která má v Márquezově případě mnohem vyšší hodnotu, protože svými levicovými názory a otevřenými sympatiemi ke komunismu, podporou revoluce na Kubě a přátelstvím s Fidelem Castrem nebyla jeho cesta k oficiálnímu uznání svých mimořádných literárních kvalit ze strany západního světa, kolem nějž obcházel komunistický strašák, rozhodně snadná.

Výbor Dvanáct povídek o poutnících jež Márquez během 18 let sepsal a poté i mnohokrát přepisoval tak, že z původních 64 námětů během let až do podoby literárního briliantu vybrousil 12 povídek, jež sice nejsou nijak spojeny svým námětem, místem děje či svými postavami, avšak mezi všemi povídkami se line tenká neviditelná niť, jež je navíc umocněna shodným literárním slohem a jednotným laděním tak, aby dle autorova záměru ve čtenářově vědomí zůstaly jako jeden nedílný celek.

A ústředním mottem všech povídek je právě jejich ladění, které připomíná hru kočky s myší: čtenář je zpočátku ukolíbán vnějšími popisy, dle prvního úsudku, zcela banálních příhod, jež se však v předem vypočtený okamžik v jednom odstavci či dokonce v jedné větě zvrhnou do volného pádu a probuzený čtenář je donucen si ve své hlavě znovu projít a opakovaně procházet celý děj povídky, protože Márquez nenechává spát, aby poté s plnou účinností pocítil dopad, jež nenechává na pochybách, že v celé povídce není místa pro náhodu a vše vede k cíli v podobě totálního zvratu a přehodnocení všech úsudků nejen o vyplynutí děje, ale i všech dosavadních okolností a událostí, jež byly doposud jako nedůležité odloženy stranou.

Ano, ne nadarmo bývá Gabriel García Márquez charakterizován jako „mág kolumbijské literatury“ a mně zbývá ho jen každému doporučit, protože na straně jedné je Márquezovo dílo velmi čtivé tak, že jej se zaujetím přečte i nepříliš vášnivý čtenář, a na straně z jeho díla zaplesá i srdce zarytého knihomola. Já sám pak Gabriela Márqueze charakterizuji jako autora ležící někde mezi snovým Franzem Kafkou a filozofickým Jaeanem Paulem Sartrem, s kterými má mnohé společného, avšak ve zcela jiném zbarvení.