V noci jsem snil, že jsem motýlem

„Když jsem si uvědomil, že jsem se ocitl ve tmě, že neuvidím ani svou vlastní ruku, můj první dojem byl, že nedokážu ovládnout strach. Podle šplouchání vody u bortu jsem věděl, že prám pomalu, ale neúnavně pluje dál. Jak jsem se ponořil do tmy, uvědomil jsem si, že za dne jsem nebyl tak sám. Ve tmě, na prámu, který jsem neviděl, ale cítil ho pod sebou tiše klouzat po hustém moři, obydleném podivnými živočichy, jsem svou samotu vnímal mnohem víc. Abych se necítil tak sám, začal jsem se dívat na ciferník hodinek. Bylo za deset minut sedm. O hodně později, za takové dvě tři hodiny, bylo za pět minut sedm. Když minutová ručička došla na dvanáctku, bylo přesně sedm a nebe bylo hustě poseté hvězdami. Ale mně připadalo, že mezitím uplynula tak hrozně dlouhá doba, že už musí začít svítat. Pořád jsem zoufale myslel na letadla.“

„Dne 28. února 1955 přišla zpráva, že osm členů posádky torpédoborce Caldas, plavidla kolumbijského válečného loďstva, spadlo následkem bouře v Karibském moři do vody a jsou pohřešováni. Loď plula z Mobile ve Spojených státech, kde se předtím podrobila opravám, do kolumbijského přístavu Cartagena, kam bez zpoždění dorazila dvě hodiny po neštěstí. Po trosečnících bylo neprodleně zahájeno pátrání ve spolupráci s americkými silami v Panamském průplavu, které v jižním Karibiku vykonávají vojenskou kontrolu a další milosrdné skutky. Pátrání bylo po čtyřech dnech odvoláno a ztracení námořníci byli oficiálně prohlášeni za mrtvé. O týden později se nicméně jeden z nich objevil ve stavu blízkém smrti na jedné pusté pláži na severu Kolumbie, když předtím strávil deset dní bez vody i jídla na prámu nazdařbůh unášeném mořem. Jmenoval se Luis Alejandro Velasco. Tato knížka je žurnalistickou rekonstrukcí příběhu, který mi vyprávěl, a v této podobě ji měsíc po neštěstí otiskl kolumbijský deník El Espectador v Bogotě.

Ani trosečník, ani já jsme ovšem netušili, když jsme se snažili jeho dobrodružství minutu po minutě rekonstruovat, že nás toto vyčerpávající stopařské úsilí dovede k novému dobrodružství, které v Kolumbii vzbudilo jistý rozruch, Velasca stálo slávu i kariéru a mě mohlo stát krk. V Kolumbii tehdy vládla folklórní vojenská diktatura generála Gustava Rojase Pinilly, jehož dvěma nejpamátnějšími hrdinnými činy bylo zmasakrování studentů, jejichž poklidnou manifestaci v centru hlavního města rozehnalo vojsko střelbou, a povraždění nikdy nezjištěného počtu nedělních fanoušků býčích zápasů, kteří vybučeli diktátorovu dceru v aréně, agenty tajné policie. Tisk podléhal cenzuře a opoziční noviny si každý den lámaly hlavu, kde vzít témata neobsahující žádné politikum, která by čtenářům nabídly pro ukrácení chvíle. Tuto chvalitebnou pekařinu jsme v El Espectadoru měli na starost tři: ředitel deníku Guillermo Cano, šéfredaktor José Salgar a já jako reportér listu. Nikomu z nás nebylo přes třicet.

Když se k nám Luis Alejandro Velasco po vlastních nohou dostavil s otázkou, kolik mu za jeho příběh zaplatíme, jevilo se nám to, jaké to bylo: jako ohřívaná zpráva. Armádní síly ho předtím několik týdnů držely ve vojenské nemocnici, mluvit mohl pouze s režimními žurnalisty a s jedním z opozičních novin, který se přestrojil za lékaře. Jednotlivé epizody jeho příběhu byly mnohokrát vylíčeny, celá ta historie byla vyždímaná a překroucená a zdálo se, že čtenáři už mají dost hrdiny, který se dává najímat do reklamních spotů na hodinky, protože jeho chronometr šel v nepohodě přesně, vystupuje v reklamě na obuv, poněvadž jeho boty byly tak pevné, že je nedokázal roztrhat, když je chtěl sníst, a v mnoha dalších reklamních neřádstvech. Dostal vyznamenání, v rádiu pronášel vlastenecké projevy, v televizi ho předváděli jako vzor budoucím generacím a s hudbou a květinami ho vyvenčili po půlce Kolumbie, kde rozdával autogramy a dával se líbat královnami krásy. Nadělal si malé jmění. Pokud za námi sám od sebe přišel, dalo se předpokládat, že už nemá mnoho co říct, za peníze by si třeba dokázal vymyslet cokoli a z vládních míst má jasně stanoveno, kam až smí ve svých prohlášeních zajít. Poslali jsme ho, odkud přišel. Náhle Guillerma Cana osvítilo jakési tušení, dohonil ho na schodech, nabídku přijal a strčil mi ho do rukou. Bylo to, jako by mi dal časovanou bombu.

První překvapení jsem zažil, když jsem zjistil, že ten statný dvacetiletý mladík s tváří spíše trumpetisty než národního hrdiny má výjimečný cit pro vypravěčské umění, ohromující paměť i schopnost syntézy a dost přirozené důstojnosti, aby své hrdinství nebral vážně. Za těch dvacet každodenních šestihodinových sezení, při nichž jsem si dělal poznámky a zasypával ho záludnými otázkami ve snaze přistihnout ho při protimluvech, se nám podařilo zrekonstruovat soudržný a hodnověrný příběh jeho deseti dnů na moři. Byl to příběh natolik podrobný a napínavý, že se mi z literárního hlediska jevilo problematické jen to, jak dosáhnout, aby mu čtenář uvěřil. Nejen z této příčiny, nýbrž i proto, že nám to připadalo spravedlivé, jsme se dohodli, že bude napsán v první osobě a podepsán jeho jménem. A tak se nyní moje jméno v souvislosti s tímto textem objevuje poprvé.

Druhé, nejlepší překvapení, se dostavilo čtvrtý den práce, když jsem Luise Alejandra Velasca požádal, aby mi popsal bouři, která neštěstí způsobila. S vědomím, že jeho prohlášení má cenu zlata, mi s úsměvem opáčil: „Žádná bouře nebyla.“ Bylo to tak: meteorologická služba nám potvrdila, že i tehdejší únor se řadil k typicky mírným a průzračným únorům Karibiku. Do té doby nikým nezveřejněná pravda byla taková, že loď se v silném vlnobití pod náporem větru naklonila na bok, z paluby se uvolnil špatně uložený náklad a těch osm námořníků spadlo do moře. Tento objev obsahoval tři obrovská pochybení: zaprvé bylo zakázáno přepravovat na torpédoborci náklad; zadruhé loď nemohla kvůli přetížení manévrovat, aby se pokusila trosečníky zachránit, a zatřetí onen náklad představovalo pašované zboží: ledničky, televizory, pračky. Bylo jasné, že příběh, stejně jako torpédoborec, nese špatně upevněný morální a politický náklad, který jsme nepředvídali.

Příběh po jednotlivých kapitolách noviny otiskovaly den co den po dva týdny. Vláda si zpočátku literární zvěčnění svého hrdiny pochvalovala. Když potom černé na bílém vyšla najevo pravda, bylo politicky neúnosné pokračování seriálu zakázat: deník téměř zdvojnásobil náklad a před budovou redakce se čtenáři rvali ve frontě o starší výtisky, aby měli všechny díly pohromadě. Diktatura se ve shodě s tradicí velmi příznačnou pro kolumbijské vlády spokojila s pokusem zaretušovat pravdu rétorikou: ve slavnostním prohlášení dementovala, že torpédoborec vezl pašované zboží. Abychom mohli obvinění obhájit, požádali jsme Luise Alejandra Velasca o seznam těch členů posádky, kteří s sebou měli fotoaparát. Přestože mnozí z nich trávili dovolenou v různých částech Kolumbie, podařilo se nám je vypátrat a koupit od nich snímky, které během plavby pořídili. Týden poté, co příběh vyšel po jednotlivých kapitolách, jsme jej ve zvláštní příloze otiskli celý, ilustrovaný snímky, které jsme od námořníků odkoupili. V pozadí přátelských skupinek na širém moři bylo bez nejmenší pochybnosti vidět bedny s pašovaným zbožím, dokonce včetně továrních značek. Diktatura přiznala barvu řadou drastických represálií, které měly o několik měsíců později vyvrcholit uzavřením redakce našeho deníku.

Navzdory nátlaku, výhrůžkám i sebesvůdnějším pokusům o podplacení neodvolal Luis Alejandro Velasco ze svého vyprávění ani řádku. Musel odejít od námořnictva, což byla jediná práce, kterou uměl dělat, a zmizel v propasti zapomnění běžného života. Do dvou let diktatura padla a Kolumbie zůstala na pospas jiným režimům, ne o mnoho spravedlivějším, i když se předváděly v lepších šatech, zatímco já jsem v Paříži začínal tento bludný a poněkud nostalgický exil, tak podobný bloudění prámu po moři. O osamělém trosečníkovi už nikdo neslyšel, dokud ho před několika málo měsíci jeden toulavý novinář neobjevil za psacím stolem jisté autobusové firmy. Viděl jsem ten snímek: přibyla mu kila i roky a je znát, že si svoje prožil, ale život mu ponechal důstojnou auru hrdiny, který měl kuráž vyhodit do vzduchu svou vlastní sochu.

Nečetl jsem tento příběh patnáct let. Připadá mi celkem hodný otištění, ale dost dobře jsem nepochopil, nač ho vydávat. Deprimuje mě pomyšlení, že se nakladatelé ani tak nezajímají o hodnotu textu jako o jméno, jímž je podepsán a které je k mé značné lítosti jménem jednoho módního autora. Pokud nyní vychází knižně, pak proto, že jsem řekl ano, aniž jsem to dobře rozvážil, a nejsem člověk, který by měnil slovo.

G. G. M.

Barcelona, únor 1970“