V noci jsem snil, že jsem motýlem

Přihodilo se mi to všechno v den voleb: Za teplého kalifornského odpoledne jsem sjížděl ze své farmy do Měsíčního údolí, do malé vesnice, abych tam odevzdal svůj hlas "pro" nebo "proti" k celé řadě návrhů na úpravu zákonů v Kalifornii. Poněvadž bylo tenkrát horko, napil jsem se několikrát, než jsem odevzdal svůj hlas, a několikrát, když jsem jej odevzdal. Pak jsem se vracel přes pahorky porostlé vinicemi, jel jsem cestami, vinoucími se pastvinami, až jsem přijel na farmu právě včas, abych se ještě trochu napil a navečeřel.

"Jak jsi hlasoval o úpravě volebního práva?" ptala se Charmian.

"Hlasoval jsem pro."

Překvapeně vykřikla. Musím připomenout, že jsem se v mladých letech, ačkoliv jsem byl horlivým demokratem, stavěl proti volebnímu právu žen. Ve svých vyzrálejších a snášenlivějších letech jsem je uznával bez nadšení za nevyhnutelný společenský jev.

"Tak proč jsi vlastně hlasoval pro?" ptala se Charmian.

Odpověděl jsem. Odpovídal jsem rozvláčně. Odpovídal jsem rozčileně, a čím děle jsem mluvil, tím víc jsem se rozčiloval. (Ne, nebyl jsem opilý. Koni, na kterém jsem jel, právem říkali Povstalec a rád bych viděl, jak by opilý člověk na něm dokázal jet.)

A přece - jak bych to jen řekl? - měl jsem trochu v hlavě, byl jsem v dobré "náladě", měl jsem malou špičku.

"Když ženy dostanou volební právo, budou hlasovat pro prohibici," řekl jsem. "Jenom ženy, sestry a matky, jen ty zarazí Démonu alkoholu hřebíky do rakve..."

"Ale já myslela, že s tím pánem jsi zadobře," skočila mi do řeči Charmian.

"Jsem, byl jsem, nejsem, nikdy jsem nebyl. Nikdy s ním nejsem míň zadobře, než když je se mnou a když se zdá, že jsem s ním nejvíc zadobře. Je to král lhářů. Je nejupřímnější z těch, kdo říkají pravdu. Je to vznešený chlapík, v jehož společnosti si připadám jako ve společnosti bohů. Je také ve spolku se Zubatou. Jeho cesta vede k čiré pravdě a ke smrti.

Popřává nám jasně vidění i šálivě sny. Je nepřítelem života a učí nás větším moudrostem, než kam sahá naše životní moudrost. Je to zabiják se zkrvavenýma rukama a ničí mládí."

Charmian se na mne zahleděla a hned jsem věděl, že se diví, odkud tohle vše mám.

Mluvil jsem dál, a jak říkám, byl jsem trochu v náladě. Všechny myšlenky v mém mozku byly na svém místě. Každá myšlenka se krčila ve střehu ve své malé cele, jako se krčí za noci vězňově, když se připravují na útěk. A každá myšlenka byla jasnou, ostře ohraničenou, neklamnou vizí. Můj mozek prozařovalo jasně, bílé světlo alkoholu. Démon alkohol měl záchvat pravdomluvnosti a vyzrazoval na sebe nejdůvěrnější tajemství. A já byl jeho mluvčím. Vynořovalo se mi množství vzpomínek z mého života a šikovaly se hezky za sebou jako vojáci na přehlídce. Mohl jsem si mezi nimi jen vybírat a volit. Byl jsem pánem svého myšlení, vládcem nad svým slovníkem i nad svou životní zkušeností, a mohl jsem neomylně vybírat jednotlivá data a sestavovat z nich své vyprávění.

Démon alkohol dovede totiž takto svádět a lákat, probouzet v mozku hlodající červy myšlení, našeptávat osudně předtuchy pravdy a blýskat červenavými záblesky do šedi všedních dnů.

Nastínil jsem Charmian svůj život a vylíčil jsem, z čeho se v podstatě skládá má bytost. Nebyl jsem alkoholikem po předcích. Nenarodil jsem se s vrozenou biologickou predispozicí k alkoholu. V tom byla celá naše rodina normální. Sklon k alkoholismu byl u mne získaným návykem. A pečlivě jsem jej v sobě vypěstoval. Alkohol mně byl hrozně protivný odpornější než jakýkoli lék. A ani teď ještě nesnáším jeho příchuť, pil jsem jej jenom proto, že mě "povzbuzoval". Ale od pěti do pětadvaceti let jsem tomu povzbuzování nemohl přijít na chuť. Dvacet let této nedobrovolně učební doby jsem potřeboval k tomu, abych donutil své odbojné tělo snášet alkohol, abych po něm zatoužil v srdci i v hloubi duše.

Načrtl jsem svá první setkání s alkoholem, vyprávěl jsem o svých prvních důvěrnějších stycích s ním, o opíjení i o tom, jak mi byl zase odporný, a stále jsem zdůrazňoval, co mě nakonec přece jen zdolalo -totiž snadný přístup k alkoholu.[1]