„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1934

Bertolt Brecht: Třígrošový román

Bertolt Brecht: Třígrošový román

Dreigroschenroman, 1934

Při vyslovení jména německého dramatika Bertolda Brechta se asi každému ihned asociují jeho dvě vůbec nejslavnější dramata - Třígrošová opera (1928) a Matka Kuráž a její děti (1939) tak, že i kdyby právě jen pro tyto dvě divadelní hry, respektive operetní libreto a hru, můžeme Brechta prohlásit za jednoho z významnějších dramatiků 1. poloviny 20. století a nic na tom nemůže změnit jako jeho celoživotní příklon k marxismu, a později i komunismu, kdy se od začátku 50. let přiklonil k „uměleckému“směru socialistického realismu, pro který byl, jak asi není nutné zdůrazňovat, nejvýznamnějším představitelem.
Karel Čapek: Obyčejný život

Karel Čapek: Obyčejný život

1934

Obyčejný život svým charakterem navenek plně zapadá do Čapkovy volné trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život z počátku 30. let, které jednotně nejprve vycházely na pokračování v Lidových novinách (Obyčejný život konkrétně mezi 30. 9. a 27. 11. 1934) a teprve poté se dočkaly svého knižního vydání. Všechna tato tři díla rovněž sdílí takřka filozofující pokus, kterým chtěl Čapek dokázat neuchopitelnost lidského života. To, co však Obyčejný život od předchozích dvou částí vyděluje, je zřetelná paralela „obyčejného člověka“, jehož jméno není v celém románu ani jednou zmiňováno, s autorem samotným. Obyčejný život tak lze položit za Čapkovo předčasné bilancování nad vlastním životem.
15. Červenec 2009

1934

I.

Prudký vítr ohýbá v nárazech stromy v nemocniční zahradě. A pokaždé se ty stromy tak hrozně rozčilí, uvádí je to v zoufalství, zmítají sebou jako zástup v panice; nyní se zastavují a třesou se, to nás to prohnalo, tiše, neslyšíte nic? Běžme, běžme, už je to tu zas.
Vladislav Vančura: Konec starých časů

Vladislav Vančura: Konec starých časů

1934

Co je české, to je sice naše, nicméně česká literatura (a česká kultura a umění jako celek) jakožto svébytný fenomén vždy pouze koexistovala na bázi zpožděné reflexe světových literárních trendů tak, že pomineme-li předbělohorské období, lze s jistou dávky nadsázky říci, že emancipovaná česká literatura, existovala jen v kratičkém období tzv. I. republiky.
Francis Scott Fitzgerald

Francis Scott Fitzgerald

O smyslu díla Francise Fitzgeralda již mnohé napoví jeho zařazování do tzv. Ztracené generace (Lost generation), tedy do skupinky spisovatelů a básníků (krom Fitzgeralda Ernest Hemingway, William Faulkner, Thomas Stearns Eliot a Ezra Pound) kteří si nejen prošli peklem I. Světové války, ale jejich dílo má společného jmenovatele v osudech hlavních hrdinů, jež odrážeje životní postoje svých autorů jsou sice osobnostmi přesahujícími okolní šeď, ale tyto lidské kvality jsou průměrnou většinou nejen neoceněny, ale naopak získávají nádech Kainova znamení.
Jakub Deml: Zapomenuté světlo

Jakub Deml: Zapomenuté světlo

Jakub Deml stál na počátku XX. století u zrodu moderní české literatury, avšak narozdíl od svých souběžníků a přátel, Otokara Březiny a F.X. Šaldy, zůstal do konce svého života nepochopen a Demlova renesance tak přišla až v šedesátých respektive devadesátých letech.