V noci jsem snil, že jsem motýlem

V třetí části fiktivní autobiografie Johna Maxwella Coetzeeho Zrání již není vypravěčem postava Johna tak, jak tomu bylo v prvních dvou částech Chlapectví a Mládí, ale vyprávění, či možná spíše reportáž, je psána postavou mladého anglického badatele Vincenta, který v rámci své vědecké práce zkoumá vztah již zesnulého Coetzeeho k ženám. Časové umístnění děje je v románu vyznačeno daty jednotlivých rozhovorů s ženami z Coetzeeho života, které se staly předlohou pro jeho literární postavy.

Nebývá obecně zvykem, že by úspěšný a slavný spisovatel prezentoval sám sebe v nějakých temných odstínech, ba naopak, přizná-li chybu či slabost, pak jen proto, aby prezentoval svou velikost. Coetzee však postupuje v přesně opačném tónu a v prvních dvou částech své životopisné trilogie prezentuje sám sebe minimálně jako podivína, který má značně asketický přístup k životu, tím pádem i velmi chladný vztah k ženám, sexu ale i všem dalším radovánkám, či materiálním statkům jako takovým. Současně se však neprezentuje ani jako hlubokomyslného myslitele a srovnání sama sebe ve vztahu k ostatním spolužákům či kolegům nevychází zrovna nejlichotivěji.

Ale v třetí části autobiografie, jež je psána postavou Vincenta, jenž se nikdy osobně s Coetzeem osobně nesetkal a své důkladné faktografické znalosti o něm získal jen prostřednictvím jeho díla, deníků ale i z osobních setkání s Coetzeeho blízkými, zachází ve svém sebemrskačství ještě dále a to proto, že celý „autobiografický román“ je poskládán z vyprávění čtyř žen, se kterými Coetzee navázal nějakou formu milostného vztahu - vesměs však jen jednostranného, který poté jakožto autor promítl do svých románů (zdůrazňuji že jak ženské postavy v rámci Zrání, tak i zmíněné romány jsou čistě autorovou fikcí). Na pozadí vyprávění o Coetzeeho milostném životě je však skutečný důraz kladen na jeho velmi nevyrovnaný vztah k otci, se kterým bydlel ve společné domácnosti a kterým pohrdal jakožto slabochem a zkrachovancem.

Příležitostná milenka Julie se s ním několikrát pomilovala ale to spíš jen proto, aby potrestala opakovanou nevěru ze strany svého manžela. John z jejího vyprávění vychází nejen jako zcela mizerný milenec, kdy je i její muž po deseti letech manželství v přímém srovnání popisován jako vášnivý a pozorný tak, že její vztah k němu přirovnává spíše ke vztahu zralé a sebevědomé ženy a nikdy nedospělého chlapce, ač Coetzee byl v té době o mnoho let starší.

Sestřenice Margot je naopak uražena domněnkou, že by mezí ní a Johnem mohl být jakýkoliv náznak milostného vztahu, a to proto, že s Coetzeem strávila jednu noc v autě v rámci velmi nepovedeného výletu na rodinné farmě a příbuzenstvo si jí proto dobíralo.

Nebyla-li Margot nijak potěšena tím, že se pro milióny čtenářů stala Johnovou milenkou, o to méně potěšena byla Adriana, která v Jihoafrické republice strávila několik let poté, co utekla z Brazílie. Nebyl-li John prvními dvěma ženami popisován jako zrovna přitažlivý a charismatický, potom Adriana jej ani nenazývá mužem a naopak nijak nekrývá fakt, že jím bytostně opovrhovala, ba cítila k němu fyzické nechutenství. Coetzee jakožto suplující učitel doučoval jednu z jejích dcer z angličtiny - Adriana bojovala již proti tomu, že chtěla anglického učitele a nikoliv afrikánského (postava Johna se svým holandsko-německým původem a rodnou afrikánštinou bojovala již v první části trilogie). Její nenávist pak dále vzrostla poté, co se do něj dcera platonicky zamilovala a ona jej před ní shazovala jako neplnohodnotného podivína tak, že Johnovo dvoření v ní vyvolávalo až fyzický odpor.

Čtvrtým vypravěčem je Martin, který se s Coetzeem setkal v rámci práce na Kapské univerzitě - zatímco pro Coetzeeho byl Martin klíčovou osobností a jeho jediný přítel z té doby, pro Martina byl prostě jen kolegou z práce v krátké životní epizodě.

A konečně v podobném duchu se nesou i dojmy Sophie, Johnovy další kolegyně z univerzity, která v něm opět neviděla muže jakožto potencionálního milence, ale prostě jen sucharského kolegu, který sice vnitřně nenáviděl apartheid, ale na rozdíl od ní, vždy preferoval pohodlí každodenní rutiny a nikdy nechtěl pro svou účast na protivládních protestech riskovat vyhození z práce.