V noci jsem snil, že jsem motýlem

Podíváme-li se do seznamu vítězů Nobelovy ceny za literaturu za poslední dvě či tři desetiletí, asi se nebudeme moci zbavit dojmu, že umělecké kvality oceněných laureátů upadají a komise Nobelovy ceny tak namísto kvality sleduje spíše snahu o rovnoměrné zastoupení autorů co do národností, ras a pohlaví. Napíši-li tedy, že John Maxwell Coetzee byl v roce 2003 oceněn Nobelovou cenou za literaturu, nemíním tím vyzvihovat Coetzeeho mimořádné umělecké kvality, jako spíše jen konstatovat, že Coetzee tak nakrátko pozvedl prestiž tohoto kdysi velmi renomovaného ocenění.

Dílo jihoafrického spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu Johna Coetzeeho je proslulé svou myšlenkovou hutností, kdy namísto děje či psychologickému popisu svých postav, se takřka výhradně soustředí na vnitřní svět svých hrdinů. Charakteristika postav se tak vesměs skládá z vlastního hodnocení, kdy se jednotliví hrdinové vesměs hodnotí v nejčernějších a až takřka psychopatických barvách, potažmo Coetzee čtenáře často manipuluje tím, že v postavě hlavního hrdiny vzbuzuje pocit vlastního alter ega. A nejinak je tomu u mistrovského románu z roku 2005, Pomalý muž, který krom obvyklé introvertnosti a zálibě v osamělosti vzbuzuje i chmurné pocity stáří, nemohoucnosti a neschopnosti žít plnohodnotný život.

Bývá již zaběhlým pravidlem, že úspěšný spisovatel zakončuje svou dráhu vlastní autobiografií, jež mu pomáhá překlenout klenoucí se tvůrčí propast. Existují však i výjimky oproti tomuto pravidlu, kdy právě autorova vlastní biografie tvoří to nejlepší z celého jeho díla - nevzpomenu zde nikoho jiného než Marcela Prousta a jeho Hledání ztraceného času, které tvoří předěl v celé moderní světové literatuře. A podobnou výjimkou je biografie původem jihoafrického spisovatele a laureáta Nobelovy ceny za literaturu za rok 2003, Johna Maxwella Coetzeeho, který svoji biografii sepsal ve volné trilogii Chlapectví, Mládí a Zrání z let 1997, 2002 a 2009.