V noci jsem snil, že jsem motýlem

Je již dějinným paradoxem, že jeden z nejlepších českých psychologických románů, Hlídač č. 47 Josefa Kopty, který byl již kráce po svém vydání v roce 1926 přeložen do všech hlavních světových jazyků, a v roce 1937 se i dočkal poměrně zdařilého filmového zpracování a to v režii Josefa Rovenského, je dnes znám více ze zcela nepodařené filmové adaptace v režii Filipa Renče z roku 2008, kterou v přímém srovnání s kvalitami původní Koptovy předlohy nemůžeme nazvat jinak jež jako jednou z „nejprasáčtějších“ literárních adaptací, jež byly kdy natočeny.

František Douša si má odkroutit poslední rok sedmileté rakousko-uherské vojny a před odjezdem z dovolenky do kasarán se jej jeho milá zeptá, zda má již chystat výbavu. František ji bezmezně miluje ale z rozmaru i ze strachu neprojevit svou slabost jí odpoví, ať „ještě počká, protože srdce vojákovo je nestálé“. Tento banální a hloupý vtip však dožene jeho milou Františku k tomu, že skočí pod vlak. Nikdo mu sice nemůže nic vyčítat, přesto se ale již nemůže těšit ze života a aby odčinil zlo, které způsobil, vezme si za ženu sestru Františky, Annu. Pro oba je to manželství z rozumu, kdy Anna ví, že jediný důvod proč si ji bral, je odčinění smrti Františky, ale přesto si stýská, že její muž neprojeví ani v těch nejvroucnějších okamžicích spalující mileneckou vášeň.

Po dvou letech po svatbě je Douša přijat jako železniční hlídač ve strážním domku č. 47, a právě okamžikem, kdy manželé a jejich jednoroční dcera přijíždí do vesnice, kdesi na trati mezi Louny a Prahou, celý příběh i začíná. Již po týdnu se obsluha šraněk a vlakové signály stávají rutinnou, která je však přerušena aktem zoufalého sebevraha - blízko hlídačova domku si lehne na koleje místní hrobník, šaškovská a přitom tragická postavička, který si chce vzít život jen proto, aby neprohrál sázku s místním truhlářem a to o to, že mu truhlář nebude brát míru na rakev - tím, že vlak rozdělí jeho tělo na kusy, k tomu nebude mít příležitost. Tato v konečném součtu zcela směšná příhoda, spustí lavinu dalších událostí, které vyvrcholí o více než deset let později.

Do Doušovy ženy se zakouká hrobníkův syn Ferda, místní řezník, který je ve všech aspektech opakem svého otce - je krásný, má úspěch u žen a lidé z vesnice se jej bojí pro jeho hřmotnou postavu. Hned druhý den po události se sebevražedným hrobníkem se Doucha vydá do hospody, aby se ve vesnici uvedl a především si mohl zazpívat vojenské písničky, jež jsou to jediné, co mu dává zapomenout na zesnulou Františku. Ferda využije této příležitosti, aby se mohl lépe seznámit s Doušovou ženou. Doušu varuje soused, který se tedy neochotně vydá domů, ale celý děj jen se sousedem sleduje zvenčí u okna, aby tak vyjádřil, jak moc Anně důvěřuje. A opravdu při Ferdově pokusu o fyzické sblížení jej Anna nakopne do slabin a Douša jej bez projevu vzteku prostě vyprovodí ze dvěří. Sousedská závist - zaměstnání železničního hlídače s plnou penzí bylo pro obyvatele vesnice prestižním povoláním, však dává celé události jiný průběh a když se po devíti měsících Doušům narodí dcera, nikdo v širém okolí nepochybuje o tom, že je to dcera Ferdy.

Uběhne devět měsíců, starý hrobník a otec Ferdy umírá ve spánku - již od oné události spí ve vlastními silami vyrobené rakvi, jen aby jej truhlář nemusel měřit. Ferda se ten večer opije, je odmítnut svou vyvolenou a v návalu vzteku se rozhodne uškodit Doušům - i po několika měsících v něm plane zhrzená ješitnost, kdy byl tak potupně odmítnut. Rozhodne se Doušům zapálit seník, ale nadělá rámus a uteče do polí. Douša jej pokládá za zloděje, sundá ze stěny vojenský revolver a začně jej pronásledovat. Na kopci pak vystřelí pro výstrahu do vzduchu a vrátí se domů s tím, že celá záležitosrt je skončena. Ferda, který je tak i napodruhé zesměšněn, se rozhodne napodobit akt svého otce a střelí se do hrudníku. Zdá se mu, že se netrefil do srdce a uběhne ještě několik stovek metrů dolů k trati, aby vlak dokonal své dílo, ale ještě před tratí se svalí do škarpy. Tam je jeho tělo ráno nalezeno. Douša policii poctivě vylíčí průběh událostí z minulé noci, ale je po formálním vyšetřování je celá událost uzavřena jako sebevražda. Ve vesnici však sebevražda nabývá jiných kontur, a z Ferdy se v hospodském vyprávění stává kamarád, který byl úkladně zavražděn zhrzeným manželem.

Tyto pomluvy se však nikdy nedostanou až k Doušovým a tak dalších deset let žijí poklidný a relativně šťastný život. Jedné noci ale Douša přestane slyšet a má být jako hluchý penzionován - o jeho nemoci není sice pochyb, protože na vojně došlo v jeho blízkosti k výbuchu vojenského skladu a hluchota je tak považována za válečné zranění, přesto je pro konečné rozhodnutí Douša poslán k lékařské komisi do Prahy. František i Anna si již ve vesnici koupili pozemek, kam si nechali dovést stavební kámen s tím, že postaví hospodu „U hluchého hlídače“. Avšak právě veřer před odjezdem do Prahy se Doušovi sluch vrátí. Douša však nechce zklamat ženu, která se již vidí jako majitelka pohostinství a začně hluchotu dál předstírat. Nejprve jen proto, aby nepřišel o invalidní důchod, později prostě z principu. Anna žije díl v domnění, že je manžel hluchý a začně s ním jednat jako s dítětem. Douša jí mnohokrát chtěl říct pravdu o tom,že slyší, ale nakonec k tomu nikdy nedojde.

V širokém dalekém okolí začně být hospoda „U hluchého hlídače“ známá tím, že hospodský, není-li doma manželka, nalévá tulákum pivo zadarmo. - Douša se tak chce zbavit dvojí samoty, do které byl uvržen - samoty po smrti Františky a samoty předstírané hluchoty, ale všemi je brán jako blázen, kterého tlačí špatné svědomí za smrt Ferdy. A pro právě jako akt spravedlnosti za nepotrestanou smrt Ferdy, mu jeden tulák, kterému naléval pivo zadarmo, vrazí zezadu nůž do krku. Douša pomalu umírá, pro zranění krku nemůže mluvit, a ani v této poslední chvíli nemůže říct, že slyší.

V české literatuře z té doby bychom k Hlídači č. 47 mohli najít paralelu v Olbrachtově novele Žalář nejtemnější, kde však hlavní hrdina oslepne a je zžírán neopodstatněnou žárlivostí ke své malé ženě, či v Hurdubalovi Karla Čapka, ve kterém prostý Hordubal po pětileté práci v Americe není schopen navázat lidský kontakt jak se svou ženou tak s lidmi z vesnice, a teprve po jeho smrti, kdy je tentýž příběh vyprávěn jeho ženou a vyšetřujícícm pollicajtem se dozvíme, že domnélé dialogy, byl jen monolog osamělého Hordubala. Obě díle však Hlídač č. 47 převyšuje dokonalým popisem psychologického pozadí událostí a jednání všech postav.