„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Karel Čapek: Hordubal

Karel Čapek: Hordubal

Karel Čapek: Hordubal

Hordubal, 1933

Přímou inspirací psychologicky laděného románu Hordubal byl Karlu Čapkovi skutečný případ vraždy Juraje Hordubeje Vasilem Maňákem, kdy základní fakta Čapek načerpal ze záznamu jednání Nejvyššího soudu v Brně tak, jak jej zaznamenal a v Lidových novinách dne 14. října 1932 otiskl Bedřich Golombek:

„Podkarpatská tragédie“

Do malé vesnice Bardova u Mukačeva přijel loni v létě automobil a z něhož k úžasu celé vesnice vystoupil Jiří Hordubej, který se vracel po osmi letech z Ameriky. Poslal své ženě již mnoho peněz, teď ještě nějaké přivážel, štěstí mu přálo. Přivezl si své věci v kufrech, které celá vesnice obdivovala, jenom jeho žena nejevila o to všecko velkého zájmu, protože, jak se Jiří Hordubej také brzy dozvěděl, zahazovala se za jeho nepřítomnosti s čeledíny a zvláště s 23letým Vasilem Maňákem, kterému zasnoubila svou 11letou dceru Hafii. Hordubej po nějakém čase udělal doma pořádek, zrušil zasnoubení své dcery a Maňáka vyhodil.
Ale tím se věc neskončila. Polana Hordubejová o jedenáct let starší než její milenec se s Maňákem ještě několikrát sešla a potom vyhledal Maňák svého švagra na poli a slíbil mu pár volů, zabije-li Hordubeje. Švagr na to řekl, že by takovou věc neudělal ani za sto párů volů. Maňák se proto odhodlal k činu sám a provedl jej v noci na 27. října 1931. Podle všeho mu Hordubejová otevřela dveře chýše, Maňák pak buď sám nebo společně se svou milou probodl Hordubejovi srdce dlouhou košíkářskou jehlou. Potom vyřízl diamantem v okně tabule, aby se zdálo, že tudy pachatel vnikl. Aby vražda vypadala skutečně jako loupežná, odnesl také peníze, dohromady jich Hordubej měl asi 45.000 Kč. Četníci, kteří vraždu vyšetřovali, zjistili hned,že pachatel vnikl do chýše dveřmi a nikoliv oknem, brzy potom zatkli Maňáka, který houževnatě zapíral, ale přiznal se k zločinu, když byla nalezena v žumpě jehla, kterou byla vražda provedena. Tvrdila ovšem, že vraždu spáchal sám a že mu nikdo nepomáhal. Když viděl, že nikdo nevěří, že by byl do domku vnikl oknem, řekl, že do něho vnikl s půdy poklopem ve stropě, ale ani to se nezdálo podobné pravdě, protože poklop byl na půdě zasypán kukuřicí.
Při porotním přelíčení v Užhorodě, kde se odpovídal zároveň se svou milou, proti níž svědčily mnohé indicie, napřed popíral, ale pak se přiznal a znovu tvrdil, že vraždu provedl sám. Svědci vylíčili, jak žena svému muži špatně vařila, jak s ním nemluvila a odbývala ho, svědčily také děti Hordubejové proti své matce a porota uznala oba obžalované vinnými. Maňáka pro zločin vraždy, Hordubejovou, která až do konce přelíčení všechno popírala, pro napomáhání při tomto zločinu. Soud odsoudil Maňáka doživotně do káznice a Hordubejovou na dvanáct let.
Proti tomuto rozsudku podali zmateční stížnosti Hordubejová i její obhájce a obhájce Vasila Maňáka. Nejvyšší soud se jimi zabýval dnes za předsednictví rady nejvyššího soudu Čabrada. Na návrh zástupce generální prokuratury dra Stivara nejvyšší soud zmateční stížnosti zčásti odmítl, zčásti zamítl. Tím je rozsudek nad oběma pravoplatný.[1].
Čapek se od tohoto průběhu událostí nijak neodchýlil a krom menších úprav à la přejmenování Hordubeje na Hordubala či umístění vesnice Bardova namísto do Zakarpatí někam na Moravu, obrazu svému přizpůsobil i psychologii svých postav:
Hordubeje vykreslil spíše jako nešťastného primitiva, který příliš netušil, jakou hru s ním manželka a milenec sehrávají. Ba v Čapkově podání pro urovnání manželské rozepře dokonce čeledínovi nabídl svou malou dceru Hafii. Z čeledína stvořil světaznalého floutka - lze se domnívat, že tomu bylo spíše opačně. Hordubejova manželka, v souladu s vyzněním soudního referátu, v ději takřka nevystupuje.
Tuto základní rovinu úkladné vraždy tak, jak byla projednávána nejvyšším soudem, Čapek dále rozšířil již čistě o vlastní imaginativní roviny s třemi vypravěči. Příběh je nejprve vyprávěn ve verzi Hordubala samotného, poté čeledína Štěpána a konečně z pohledu četnického vyšetřovatele, který měl pro čtenáře tvořit spojku mezi prostým, ne-li primitivním, uvažováním negramotného vesnického člověka, a někdejší intelektuální elitou v soudcích trestního soudu.
Pokud se tedy opravdu Čapek s Hordubejovým případem seznámil právě až na základě této stručné soudničky, napsal samotný text Hordubala ve více než vražedném tempu - původní článek vyšel v Lidových novinách 14. října 1932 a již o měsíc později, přesněji 27. listopadu začal Hordubal ve stejném periodiku vycházet na pokračování a to až do 21. ledna 1933.

Použitá literatura:

  1. Karel Čapek, Hordubal / Povětroň / Obyčejný život, Československý spisovatel: Praha, 1956.

Bibliografie:

Kompletní text:

[1] Cit. dle Čapek, s. 465-466.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.1 (8 hlasů)