V noci jsem snil, že jsem motýlem

»Panu Foltenovi jsem byl představen ve foyeru divadla při jakési premiéře. Už dříve jsem o něm slyšel jako o nesmírně bohatém a přitom uměnímilovném mladém muži. Při prvním seznámení na mne učinil dojem trochu afektovaného a ješitného, ale srdečného mládence; nelíbily se mi jeho kotlety, jeho monokl, jeho navoněná elegance a zlatý řetízek na zápěstí. Upřímně řečeno, myslel jsem si: snob. Tiskl mi neobyčejně vřele a nadšeně ruku a hned mě zval k nim, „k paní Charlottě a ke mně, na naše intimní muzické večery“, jak řekl. Naléhal tak, že jsem slíbil přijít, byť nerad; pak ještě došla tištěná pozvánka na soirée musicale chez Mme et Maitre Běda Folten. Comme chez soi.

Zažil jsem jenom jeden takový muzický večer. Folten s vlající kravatou a v sametovém kabátě mě vítal s překypující srdečností. „Pojďte jen, pojďte,“ hlaholil, „tady jste u umělců!“ Jeho žena byla poněkud bezvýrazná, nedokrevná, ale zřejmě hodná paní; připadala mi jako Marta, která je tu jen proto, aby se starala o jídlo a pití a tu a tam se zdálky mateřsky a plaše usmála na osamělého hosta, se kterým zaboha nevěděla o čem mluvit. Zato měli vypůjčené dva číšníky z kavárny, které jsem znal; navlékli jim krátké kalhoty, hedvábné punčochy a dokonce bílé pudrované paruky na palicích, aby se ještě vydatněji potili, když roznášeli čaj a sekt. Mohlo tam být na čtyřicet lidí - většinu z nich jsem znal; polovina byla na rozpacích jako já, zatímco druhé polovina měla naspěch toho co nejvíc sníst a vypít. Bylo v tom všem něco nuceného a jaksi nesourodého. Folten obcházel žoviálně ve svém sametovém kabátku, toho poplácal po lopatkách, onoho vlekl k bufetu, tam se dvořil nějaké hudební paničce - taková divná směs blahosklonnosti, kolegiality, reprezentace a příliš chtěného familiérního sans-facon nebo bohémského pas de chichi. Pak nás vehnali do „hudebního pokoje" a posadili na zem, na polštáře, na pohovky, nebo nás opřeli o krb a veřeje, a hrálo se; jeden mladý skladatel přehrál svou klavírní suitu a nějaká slečna na houslích skladbu vlasatého a brejlatého mládence, který ji doprovázel na pianě - myslím, že to nebylo špatné; ale já byl víc upoután tím, jak Folten s paní sedí uprostřed pokoje na křeslech jako královští manželé, a kolem nich se na zemi a na polštářích rozložili „ti umělci"; Folten pokyvoval hlavou se znalecky přimhouřenýma očima, zatímco paní Foltýnová svírala rty a zřejmě myslela na rozkazy služebnictvu. Já nevím, proč mě to všechno jaksi dráždilo k zlosti; asi u nás nejsme děláni na takovou vznešenost.

Po programu mě vzal Folten důvěrně pod paží a zatáhl mě do malého salónku. „Jsem tak rád, že jsem se s vámi seznámil," ujišťoval mne horoucné, „a byl bych šťasten, kdybych vám v čemkoli mohl posloužit“. Nevěděl jsem o ničem, co by pro mne pan Folten mohl udělat; i pokračoval, že si neobyčejně a jedinečně váží mého úsudku jako divadelního kritika a estetika. „Já totiž mám rozkomponovanou operu Judita,“ prohlásil s malým, uzarděním. „Sám jsem si k ní napsal i libreto. Podle mého,“ řekl a projel si hřívu rukama, „podle mého si má skladatel napsat text sám; jenom pak je jeho dílo opravdu z jednoho kusu; není v tom žádná cizí osobnost, žádná představa, která nepochází z jeho nejvlastnější intuice -“

Proti tomu se koneckonců nedalo nic namítat. Folten to několikrát se zálibou různými slovy opakoval a rozváděl, až konečně vyklopil, co ode mne chtěl. Abych prý byl tak nekonečně laskav a přečetl si to jeho libreto. A abych mu upřímně řekl, kdyby v čemkoliv neobstálo před nejpřísnější kritikou. „To víte, jsem spíš muzikant nežli básník,“ omlouval se, a znovu: jak si bezmezně váží mého úsudku, a kdesi cosi. Co dělat: snědl jsem u něho dva chlebíčky, musel jsem mu tedy říci, že s největší radostí a podobně. Tiskl mi vřele ruku. „Zítra vám pošlu rukopis; a teď, prosím, pojďme mezi tu mladou chasu.“ Mladá chasa zatím už začala pít jako duha a povykovala, až okna drnčela; paní domu se k tomu bezradně a nucené usmívala, a Folten volal: „Jen vesele, děti, jako doma! Tady jste mezi umělci!“

Den nato přišel rukopis, uložený v ohromném koši s vínem, hrozny, langustou a kdečím; měl jsem sto chutí mu to vrátit. Libreto bylo hrozné: několik pěkných veršů nebo obstojná pasáž, a pak jedna nebo dvě stránky paranoického blábolení; pak zase slibný kousek dialogu nebo scéna s jakýms takýms reliéfem, a znovu ty popletené, velkohubé tirády; chtělo to být démonické, chtělo to být vášnivé, ale bylo to až maniakální a nestvůrné ve své patetické nabubřelosti. Figury se vynořovaly bez začátku a souvislosti, a najednou se ztratily; polovičku jich autor zapomněl vůbec uvést ve výčtu osob... V prvním aktu miluje Juditu pastýř jménem Ezron, ve třetím akte je z něho vojevůdce Roboán, a pak zmizeli oba. Prostě chaos. Nevěděl jsem si rady, co tím vlastně Folten míní; listoval jsem v rukopise znovu a četl jeden Holofernův dialog s poťouchle klinkajícími, nenápadné ironickými verši, a najednou mě napadlo: tohle mohl napsat jenom Franta Kupecký!

Nedalo mi to, sebral jsem rukopis a šel jsem večer za Kupeckým do jeho hospody. „Přečti si tyhle verše, Frantíku," povídám. „Co jim říkáš?“

Kupecký na ně mrkl a šklebil se. „Nejsou špatné. Ale to dál, to tam už nepatří.“ Listoval v rukopise a kroutil hlavou. Potom se začal řehtat. „Lidi,“ řičel, „lidi, tohle se povedlo!“

„Frantíku,“ řekl jsem, „podívej se, tenhle Juditin monolog vypadá, jako by to napsal Tereba, nemyslíš?“

Kupecky potřásl hlavou. „Tak on i Tereba,“ mumlal. „Inu, pravda, taky neměl co žrát!“

„Kolik vám za to dal?“

„On?“ bručel Franta. „Mne dal tři tisíce za celé libreto, ten špína; ale v tomhle salátu jsou ode mne jen tři kousky. Ty nejlepší verše vynechal.“ Začal se šklebit jako čínský bůžek. „Gesamtkunstwerk! Koukám, to mu muselo psát aspoň pět lidí! Tohle například je Vosmík. A tohle,“ hloubal nad jednou stránkou, „od koho by mohlo být tohle? ’Judito, Judito, proč váhají tvé kroky -‘ Toho ani neznám. ’V mé hrudi kosmaté‘ - to by mohl být Lhota. Pamatuješ se na jeho verš: ’... jak duní krok kosmatých mužů...‘? Ty neznáš Lhotu? Takový mladý a slaboučký jako holátko...“

„Prosím tě,“ ptal jsem se, „jak si u vás tu práci objednával?“

Kupecký pokrčil rameny. „No, jak! Přišel sem... jako náhodou. To se ví, měl ohromnou radost, že vidí drahého básníka -“

„Na hudební večery tě nezval?“

„Ne,“ řekl Franta důstojně, „taková čuňata on nezve. U něho musíš být bohém, ale s lakýrkami. Salonní, víš? Tady v putyce se mnou seděl, ten mecenáš! Já jsem schválně dělal nalitého, abych mu mohl tykat; ten se ti svíjel,“ chechtal se Kupecký. „Nu, a pak začal, příteli, já komponuji! operu; libreto si píšu sám -“

„- aby to bylo dílo z jednoho kusu.“

„Právě. Ale že má hlavu plnou hudebních myšlenek a nemůže se dost soustředit na to libreto. Kdybych prý mu zhruba sestavil děj a napsal několik nápadů a monologů veršem... Prý aby měl prozatímní vodítko pro hudební inspiraci. Hrozné toho namluvil, člověče! Ten ti musí mít tvůrčí muka, takový skladatel...“

„A ty sis mu řekl o zálohu, viď?“

„Jak to víš?“ divil se Kupecký? „Poslechni, neměl bys pro mne nějakou práci?“

„Neměl,“ řekl jsem, „a to slabomyslné blábolení, co tam je, to si asi napsal pan autor sám, že?“

„Kdepak," bručel Franta. „Na to měl jednoho mladého poetu, takového v lakýrkách, co k němu chodí.“

„Blázen?“

„Asi ne,“ mínil básník Kupecký. „Ale u poetů to nikdy pořádně nevíš.“

Když si Folten přišel pro rukopis, mluvil jsem k němu asi takto:

„Podívejte se, Foltene, tohleto nejde. Jak jste sám ráčil výtečně podotýkat, umělecké dílo má být jako z jednoho kusu. Tohle, čemu říkáte libreto, vypadá, jako by to psalo pět lidí. Jako byste vzal pět textů, každý od někoho jiného, a bídně to po kouskách zpatlal dohromady. Nemá to hlavy ani paty. Nemá to souvislý děj. Každá scéna má jiný sloh, jinou intonaci a jiné figury... Můžete to zahodit, Foltene!“

Několikrát malomyslně polknul a mrkal jako nešťastný školák. „Pane doktore,“ koktal, „nechtěl byste to sám trochu upravit? Já bych to ovšem nežádal zadarmo...“

„Ne. Prosím vás, jak můžete od několika lidí kupovat texty a pak to vydávat za své vlastní libreto? To se přece nedělá!“

Podivil se a trochu se dokonce urazil. „Proč ne? Judita je přece můj duševní majetek! Udělat z Judity básnické dílo nebo operu, to je mni nápad, pane!“

„Je,“ řekl jsem mu. „Jenomže před vámi měl ten nápad už nějaký Joachim Graff a Mikuláš Konáč a Hans Sachs a Opitz a Hebbel a Nestroy a Kaiser a operu o ní složil nějaký Serov a Wetz a Honegger a Goosens a Emil Nikolaus von Reznicek - Ale proto se může napsat třeba ještě tucet oper o Juditě,“ dodal jsem honem, když jsem viděl, jak je zdrcen. „Záleží na tom, jak se ta látka pojme, ne?“

Zřejmě se potěšil a zazářil. „Právě! A to pojetí je čistě mé! Víte, jak Holofernes probudí v panenské Juditě ženu... takovou zběsilou erotickou posedlost; jen proto ho Judita zavraždí... To přece je ohromná myšlenka, ne?“

Bylo mi ho skoro líto; zřejmě neměl ponětí, jak je to všechno opotřebováno. „Inu," řekl jsem, „já myslím, že víc záleží na hudbě. Víte, co poproste nějakého slušného dramatika, aby vám napsal sám celé libreto; ale ať se na to taky podepíše, rozumíme?“

Vřele mi tiskl ruku a dojatě mi děkoval. Prý jsem ho pochopil a vnukl mu novou chuť do práce - čím, to nevím. A poslal zas takový velkolepý koš s ananasy, slukami a Marií Brizard. Asi proto, že o sobě říkal, že je vášnivý senzualista a hédonik.

 

Za nějaký měsíc se objevil znovu a zářil víc než kdy jindy. „Pane doktore,“ zatroubil vítězně, „nesu vám svou Juditu! Teď je to konečně to pravé! Teď jsem do toho vložil svou celou koncepci! Já myslím, že tentokrát budete spokojen i se stavbou a dějem -“

Vzal jsem od něho rukopis. „To jste psal sám, Foltene?“

Maličko polkl. „Sám. Celé sám. Já jsem nemohl svěřit jinému svou vizi Judity. To je tak čistě má představa -“ Listoval jsem v manuskriptu; za chvilku jsem byl doma. Prostě lajdácky přeložená a místy hanebně porušená Hebbelova Judita; do ní nastrkáno něco ze suchých parodických veršíčků Kupeckého, Lhotova kosmatá hruď a zase něco z těch slabomyslných tirád -

„To mi stačí, Foltene,“ povídám. „Někdo vás napálil. Vždyť to je ze čtyř pětin plagiát Hebbelovy Judity! S tímhle nesmíte jít na veřejnost.“

Folten zrudnul a polknul. „Snad by se tam mohlo dát,“ hájil se slabě „- podle Hebbelova dramatu napsal Beda Folten.“

„Nedělejte to,“ varoval jsem ho. „S tím Hebbelem se tam nakládá, že to volá do nebe; na to by měl být trest smrti. Víte co, já to raději hnedle spálím.“

Vytrhl mi rukopis z rukou a tiskl jej na prsa jako poklad. „Opovažte se, vy,“ křičel a oči mu zahořely zoufalou nenávistí. „To je má Judita! Má! To je moje, naprosto moje představa... Na tom tak málo záleží, že... že...“

„Že už ji někdo napsal, ne?“ Viděl jsem, že vůbec nechápe, abych tak řekl, mravní stránku věci, a že je do své Judity až dětinsky zamilován; snad by se ten člověk zabil, kdyby mu ji někdo chtěl vymluvit. Pokrčil jsem rameny. „Třeba máte pravdu, Foltene. Když člověk něco miluje, je to v jistém smyslu doopravdy jeho. Koukejte se, já vám něco navrhnu: já si budu o vašem libretu myslet, že to je šmejd a plagiát, a vy si budete o mně myslet, že jsem idiot nebo co, a je to.“

Odešel ode mne hluboce uražen. Od té doby jsem pro něho nebyl než literární hnidopich, mrzácký pedant a nevím co ještě. To tedy je pravda: nenávidět uměl jako pravý literát. V tom si nezadal s nikým.«[1]