24. Duben 2008
Player Piano, 1952
Město Ilium ve státě New York je rozděleno do tří částí.
V severozápadní sídlí vedoucí pracovníci, inženýři, státní zaměstnanci a hrstka příslušníků
intelektuálních profesí, v severovýchodní sídlí stroje a konečně jížní, na druhém břehu řeky Iroquois, zaujímá
oblast známá jako Domovina, kde žije převážná většina obyvatel.[1]
Takovýchto měst jsou v celé Americe stovky, stroje vykonávají veškerou kvalifikovanou a hodnotnou
práci a osudy lidí se vyvíjí dle plánování centrálního počítače, který přísně a objektivě rozděluje jednotlivce dle
jejich IQ a výsledků v dosažených zkouškách na menšinu inženýrů a manažerů, kteří mají privilegované postavení a právo
dát svému životu punc smyslu, a většinu ostatních mas, kteří se mohou rozhodnout mezi prací krumpáče a lopaty, tedy
prací kterou pro slabý ekonomický přínos nevykonávají ani stroje, a upsáním se na 25 let ve službě v armádě beze zbraní,
protože ty mohli z důvodů možnosti vzpoury vlastnit jen příslušníci privilegované vrstvy.
Mechanické piano není příběhem o svrchovanosti strojů, ale je příběhem čistě lidským, který
v osudech ředitele Ilijských závodů dr. Paula Protea líčí chmurnou vizi budoucnosti. Paul Proteus je úspěšný inženýr
a manažer, avšak nešťastný člověk, který se oženil se ženou, která ho přelstila předstíraným těhotenstvím. Jejich
manželství bylo spojeno jen poutem setrvačnosti a strachem vybočit. Nemiloval a ona, jak si velmi dobře
uvědomoval, jen hraje roli "americké manželky", kde v každém dialogu nesmí nikdy chybět srdceryvné Miluji tě!
Paul Proteus má být povýšen na ředitele mnohem větších Pittsburských závodů, ale je na tento post
tlačen jen ambicemi své manželky, která si postem a úspěchem svého manžela vykupovala své vlastní postavení, které
ji výší jejího IQ řadilo mezi vrstvy žijící v Domovině. Jeho pochybnosti vyvrcholí v rozhodnutí dát výpověď ze
zaměstnání a potažmo se vzdát i všech výhod priviligované vrstvy ve chvíli, kdy je nucen falešně svědčit proti svému
dlouholetému a ve skutečnosti i jedinému kamarádovi, který je zapojen v podzemním hnutí odporu vůči strojům, které
berou lidem práci, svobodu a důstojnost.
Ale osud člověka je v rukou strojů, dříve než mohl tuto výpověď dát, je sám vyhozen, aby kamufláží
pronikl do podzemního odboje a mohl dělat informátora americké vládní moci, protože ho centrální počítač vyvolil
jako nejlepšího kandidáta.
Byl snad rozhodnut se opravdu přidat k odboji Hnutí železné košile, ale ta ho jako symbol odporu
využila ke svým propagandistickým cílům, navenek vytupoval jako její vůdce, avšak ve skutečnosti byl jen bezmocný
zajatec. Ale revuluce v jeho jméně skutečně vypukla s ironií všech revolucí, dav Domoviny zničil všechny stroje v
Ilium, ale postupně si uvědomil svou závislost na nich a začal je opravovat přijímaje tak dobrovolně své opětovné
otroctví.
Chmurná a ironická vize Kurta Vonneguta se řadí svým tématem a kvalitou bok po boku Orwellova
1984, nemá však žádný politický podtext, poddanství lidí a nadvláda strojů je ve svém výsledku zcela
dobrovolná a neodvratná, režim je plně demokratický, každý člověk je hodnocen jen dle svých schopností a inteligence,
v celkovém vývoji je sledován jedině prospěch celého amerického národa. V tomto světě neexistuje chudých ani není
bráno v podtaz postavení rodinných předků. Nespokojený tak zůstává jen hlubší duch umělce či filozofa, protože pro
ně neexistuje v této společnosti opravdu žádné místo.
Mechanické piano je reálnější než 1984, protože represivní režim bude dříve či
později svržen, avšak souvislosti, které Vonnegut objevil již v roce 1952, jsou vedeny v rovině osobního materiálního
štěstí a i nejchudší dělník je nucen přiznat, že se mu pod vládou strojů daří mnohem lépe, avšak jedním dechem
dokazuje nesmyslnost revoluce, protože její výsledky se dříve či později opět zvrhnou
do dříve vyjetých kolejí, a vyšší duch, který je schopen rozpoznat zlo a postupnou ztrátu svobody nemá šanci
přivést stádo k moudrosti a poznání a nakonec jím bude, pokud se nestane jeho nejvěrnějším členem, rozdupán.
Pro ilustraci podstaty Vonnegutova románu uvádím kapitolu s výchovnou divadelní scénkou
z každoročního setkání nadějných manažerů a inženýrů, kteří mají před sebou další profesní postup, jehož cílem je
tuto vrstvu stmelit, dát ji najevo její jedinečné a privilegované postavení ruku v ruce s vymytím mozku od nežádoucích
myšlenek a soucitu nad živořením těch ostatních:
KAPITOLA XXI
Měsíc nad Tisícem ostrovů
stál v úplňku a přinejmenším na jednom
z nich bylo na tisíc očí, jež se k němu upřely. Inženýrská a manažerská
smetánka Východu a Středozápadu se shromáždila v amfiteátru Lučin. Byl to už jejich druhý večer na ostrově,
večer výroční hry a táboráku. Jeviště
uprostřed kruhu kamenných sedadel zakrývala
dvojice ocelových čtvrtkoulí, jež se měly zakrátko rozevřít jako skořápky v páře vařené zaděnky.
Kroner
si přisedl k Paulovi a položil mu ruku na koleno. „Krásná noc, chlapče."
„Ano, pane."
„Myslím, že máme tenhle rok
dobré mužstvo, Paule."
„Ano,
pane. Vedou si dobře." Po prvním dnu sportovních soutěží si modrý tým vedl opravdu dobře, a to i
vzdor tomu, že se v jeho řadách
nacházel značný počet vysokých - a tudíž unavených a starých - vedoucích
pracovníků. V odpoledním baseballu modří po
třech hrách vyřadili kapitána zelených Shepherda z dalšího boje. Shepherd, pevně rozhodnutý vyhrát a hrůzou
bez sebe z případné prohry, se naprosto
znemožnil.
Na
druhé straně Paul mimo všecko očekávání pálil jeden tvrdý míč za druhým, se smíchem a bez nejmenší
námahy. Když potom při koktejlu
rozebíral svoji skvělou odpolední náladu, uvědomil si, že to bylo vlastně poprvé od jeho rozhodnutí
podat výpověď, kdy skutečně ani za mák
nedbal systému, Lučin, celé interní politiky
organizace. Snažil se o ně nedbat už dřív, ale příliš se mu to
nedařilo. Tohoto odpoledne se však
zničehonic stal svým vlastním pánem.
Paul
byl ještě zpola napjatý a potěšený sám sebou. Všechno dobře dopadne.
„Stařešina chce otevřít
schůzi ihned, jak přiletí," řekl Kroner, „takže budeme muset odejít, ať
se tady děje co chce."
„Dobře,"
řekl Paul. „Skvěle." Báječný večer, ostrý vzduch a nad vším jakýsi opar ospalé neškodnosti. Možná
jim to oznámí ještě dneska, když se mu
bude chtít. Ale žádný spěch. „Výborně."
„Všichni
na svá místa, prosím," oznámil tlampač. „Zaujměte prosím svá místa.
Programový výbor mi právě oznámil, že máme osm
minut zpoždění proti plánu, takže všichni prosím na svá místa."
Všichni
se usadili. Orchestr v letních smokincích spustil směs nejoblíbenějších písní
Lučin. Hudba ztichla. Čtvrtkoule se nahoře maličko pootevřely a vypustily
paprsek světla, který se prořízl cigaretovým kouřem do temně modrého nebe.
Hudba dozněla, zavrčel podzemní
mechanismus, čtvrtkoule se ponořily do země a zrakům se zjevil:
Starý muž s
bílým vousem, sahajícím až do pasu, v dlouhé bílé říze, zlatých sandálech a
modrém kuželovitém klobouku posetém zlatými hvězdami, sedící na neobyčejně
vysokém žebříku. Má moudrou, spravedlivou tvář, znavenou odpovědností. V jedné
ruce třímá velkou prachovku. Vedle
žebříku stojí stejně vysoký štíhlý stožár.
Druhý takový stožár stojí na protější straně jeviště. Mezi oběma stožáry se táhne lanko, jehož smyčka
prochází jako prádelní šňůra kladkami
upevněnými ke stožárům. Z lanka visí několik kovových hvězd zhruba půlmetrového průměru. Jsou opařeny fluorescenčním
nátěrem, takže se pod paprskem neviditelného infračerveného světla přejíždějícího z jedné na druhou
rozjasňují oslňujícími barvami.
Stařec nebere obecenstvo na
vědomí; rozjímá nad hvězdami před
sebou, odepne hvězdu, kterou má nejblíž po ruce, prohlíží si její povrch, leští zašlý cíp, smutně potřese
hlavou a nechá hvězdu klesnout k zemi. Lítostivě hledí dolů na padlou hvězdu,
zdvihne oči k těm, jež zůstaly na
lanku, obrátí se k obecenstvu. Promluví.
STAŘEC Jsem Ředitel nebeské báně. To já pečuji o jasně rozsvícenou
oblohu, to já snímám z nebeské klenby
hvězdy, jejichž nádhera nenávratně pozbyla lesku. Každých sto let vylézám na svůj žebřík,
abych pročistil nebesa. A opět přišel můj čas. (Zatáhne za lanko
a přitáhne další hvězdu na dosah. Sejme ji z lanka a prohlíží si ji.)
Tahle se podivně vyjímá na
moderním nebi. A přesto, když jsem před
sto lety naposledy konal svou obhlídku, byla hrdá a nová a jen pár meteorů,
spalujících sebe sama v jediném zářícím okamžiku, zaplálo jasněji než ona.
(Zdvihne
hvězdu a infračervené světlo ji jasně rozzáří
a odhalí nápis: „Odborové hnutí. " Zběžně ji opráší, pokrčí rameny a nechá jí padnout k zemi.)
Těšila se skvělé společnosti.
(Zahledí se na hvězdné smetiště dole.) Společnosti hvězd
pojmenovaných Bezuzdný individualismus, Liberalismus, Svobodné podnikání,
Pacifismus, Fašismus a - (Nechá větu nedořečenou
a povzdychne si.) Není to snadná práce
a ne vždy ta nejpříjemnější. Ale Ten, jenž je mnohem moudřejší než já a nekonečně dobrotivý,
rozhodl, že je jí zapotřebí (povzdychne si) a že ji musím konat bez všeho zaujetí.
(Zatáhne za lanko a přitáhne si další hvězdu, největší ze všech. Dopadne na
ni infračervené světlo a jiskřivě ji rozzáří. Vidíme na ní obraz Dubu, symbolu organizace.)
Bohužel, mladá krasavice.
Mnohým jsi trnem v očích a halasně se domáhají, abys byla z nebes stržena.
(Opráší ji zlehka prachovkou, pokrčí rameny a podrží hvězdu na délku paže před sebou,
jen ji pustit na zem. Z publika vystoupí krátce ostříhaný, hezký mladý inženýr.)
MLADÝ ING. (Zatřese žebříkem.) Ne! Ne,
Řediteli nebeské báně, to ne!
STAŘEC (Zvědavě shlédne dolů.) Co
je to? Nezralý jinoch si troufá
odporovat strážci nebes? (Z propadla
jeviště vystoupí neupravený mladý radikál.)
RADIKÁL (Posměvačně.) Jen ji pusťte dolů.
MLADÝ ING. Nikdy ještě nebylo jasnější, krásnější hvězdy!
RADIKÁL Nikdy ještě nebylo krvavější, černější hvězdy!
STAŘEC (Nechápavě pohlíží z obou
mladíků na hvězdu a zase zpátky.) Hmmmmmm. Jste ochotni rokovat o
osudu této hvězdy rozumem a nikoli city? Moje povinnosti mi přikazují,
abych byl zapřisáhlým nepřítelem veškerých emocí.
MLADÝ ING. Já ano!
RADIKÁL Já také. (Usměje se.) A
slibuji, že vás o moc času nepřipravím.
Čtvrtkoule se zavřou.
Čtvrtkoule se otevřou.
Starcův žebřík teď obklopuje vysoká soudcovská tribuna. Stařec je oděn v talár a na hlavě
má soudcovskou paruku. Radikál a mladý inženýr jsou oblečeni
podobně a také oni jsou po způsobu anglických právníků v parukách.
HLAS ZA SCÉNOU Slyšte, slyšte, slyšte! Nebeský soud počíná své zasedání!
STAŘEC (Uhodí kladívkem.) Volám soud k
pořádku. Slovo má obžaloba.
RADIKÁL (Nestoudně se vlichocuje.) Vaše
Milosti, dámy a pánové v porotě, obžaloba prokáže, že dotyčná hvězda je tak zašlá - ba černá! - jako žádná
jiná, jež kdy visela na nebesích. Povolám pouze
jednoho svědka, ale tento svědek vydá vskutku za milión jiných, kteří by
všichni do jednoho mohli vyprávět tentýž truchlivý příběh, vyslovit tutéž nepřikrášlenou pravdu
týmiž prostými a upřímnými slovy.
HLAS ZA SCÉNOU John Průměrný. John Průměrný. Zaujměte prosím místo na
lavici svědků. (Propadlem v podlaze jeviště vstoupí John Průměrný. Je trochu zavalitý,
ostýchavý, středních let, půvabně obyčejný. Má na sobě levné šaty, které nemají daleko do směšnosti.
Cítí před soudem posvátnou úctu a možná si dali pár sklenek na posilněnou.)
RADIKÁL (Dotkne se Johnovy ruky.) Budu stát
při vás, Johne. Nepospíchejte s odpověďmi. Nedejte se vyvést z míry. Přemýšlení nechte na mně a uvidíte, že to
půjde bez bolesti.
HLAS ZA SCÉNOU Přísahejte, že budete mluvit pravdu, celou
pravdu a nic než pravdu, k čemuž vám dopomáhej Bůh.
JOHN(Pohlédne tázavě na radikála.) Mám?
RADIKÁL Jistě.
JOHN Ano, pane. Přísahám.
RADIKÁL Johne, povězte soudu,
co jste dělal před válkou, než vzešla tato nová hvězda a
pošpinila svou černí nebesa.
JOHN Byl jsem dělníkem
Průměrných závodů Strojírenské společnosti Průměrného města.
RADIKÁL A dnes?
JOHN Dnes jsem zaměstnán u
rekonstrukčních a zušlechťovacích sborů, pane. Kopáč první třídy.
RADIKÁL Co kdybyste nám, pro
osvětlení soudu, řekl, kolik jste vydělával před tím, než
tato hvězda vzešla, a kolik vyděláváte dnes.
JOHN(Obrátí oči vzhůru, úporně
vzpomíná a v duchu počítá.) Víte, pane, když ještě před válkou začal tenhle obranný
program a to všecko kolem, myslím, že jsem i s přesčasy vydělával
víc než stovku týdně. Nejvíc, co jsem kdy vydělal, bylo asi stopětačtyřicet
dolarů za týden. Ted' dostávám týdně třicet.
RADIKÁL Ehm-hm. Jinými slovy
čím výše hvězda stoupala, tím více klesal váš příjem.
Abychom byli přesní, Johne, klesl asi o osmdesát procent.
MLADÝ ING. (Dravě, s elánem vyskočí na nohy.)
Vaše Milosti, já -
STAŘEC Počkejte si na křížový výslech.
MLADÝ ING. Ano, pane. Odpusťte, pane.
RADIKÁL Myslím, že jsme
dostatečně objasnili, že americký životní standard spadl o celých osmdesát procent.
(Jeho rysy dostanou protivný svatouškovský výraz.)
Ale dosti pouze materialistických úvah. Co znamenal vzestup této hvězdy pro
Johna Průměrného v jeho duševní sféře? Johne,
povězte soudu, co jste říkal mně. Vzpomínáte si? O
inženýrech a manažerech -
JOHN Ano, pane. (Nerozhodně
pohlédne na mladého inženýra.) Nic
ve zlém, pane -
RADIKÁL (Popichuje)Vždycky se najde někdo, kdo se pravdou
cítí dotčen, Johne. Jen klidně spusťte.
JOHN Víte, pane, člověka to moc
bolí, když na něj zapomenou. Víte - všichni tihle nadřízení, tihle inženýři a
manažeři, skrz vás koukají, jako byste byl sklo. Člověk má rád vědomí, že
někomu stojí za trošku té pozornosti.
MLADÝ ING. (Naléhavě.) Vaše Milosti!
STAŘEC (Přísně.) Další vyrušení vám již tolerovat nebudu.
Vznesená obvinění jsou mnohem vážnější, než jsem se domníval.
(K radikálovi.) Pokračujte, prosím.
RADIKÁL Mluvte, Johne.
JOHN No, pane, to je tak asi
vše. Když se to sečte kolem a kolem, připadá mi, že inženýři a manažeři
dneska znamenají všecko a průměrný
člověk vůbec nic.
RADIKÁL (Předstírá, že je tragédií Johnovy výpovědi hluboce
otřesen. Po nějaké půlminutě hledání slov a zápasu dojetím zajíkavě a hněvivě promluví.)
Hvězda divů, hvězda moci, hvězda kouzelné krásy. Dolů s ní! (Zahrozí
pěstí.) Dolů s ní! (Ukáže na Johna.)
Vyslechli jsme hlas lidu -
ano, lidu. „Dolů s ní!" tak zní jeho řeč. Kdo se opovažuje
říkat: „Nechte ji svítit?" Kdo? John to určitě není, lid ji nechce. Kdo
tedy? (Dramaticky vytáhne z náprsní kapsy
brožurku.) Vaše Milosti, dámy a pánové v
porotě (čte z brožury), na začátku války činil
průměrný příjem inženýrů a vedoucích pracovníků v této naší slavné
zemi 8 449,27 $. Dnes, v této morové noční
hodině, kdy černá hvězda dosahuje zenitu,
je John Průměrný olupován o celých osmdesát
procent ze svého výplatního šeku. A jaký je dnes průměrný výplatní šek inženýrů a manažerů, ptáte se?
(Čte opět z brožurky, s trpkým důrazem na každé slabice.)
Padesát sedm tisíc osm set devadesát šest dolarů a čtyřicet jeden cent!
(Výbušně) Svědek je váš!
(Radikál domýšlivě přejde k vzdálenějšímu stožáru, opře
se o něj a s opovržením přihlíží dalšímu.)
MLADÝ ING. (Tiše, laskavě.) Johne.
JOHN (Podezíravě, nepřátelsky.) Ano, pane?
MLADÝ ING. Povězte mi, Johne -
když jste předtím, ještě než vzešla tato hvězda, bral onen vysoký plat, měl
jste také televizor o padesáticentimetrové úhlopříčce?
JOHN (Zmateně.) Ne, pane.
MLADÝ ING. Měl jste
automatickou prádelní linku, radarový sporák nebo elektronický precipitátor prachu?
JOHN Neměl, pane. Tyhle věci byly jen pro bohaté.
MLADÝ ING. A povězte mi,
Johne, když jste měl tolik peněz, měl jste také sdružené sociální
pojištění, z něhož by byly placeny všechny vaše účty za
ošetření chrupu, účty za potraviny, bydlení, ošacení a navíc
ještě kapesné v dobách stáří?
JOHN Ne, pane. Tenkrát nic
takového neexistovalo.
MLADÝ ING. Ale dnes tohle
všechno máte, dnes (sarkasticky), kdy vzešla černá hvězda, je tomu
tak?
JOHN Ano, pane, to je pravda. Ale -
MLADÝ ING. Johne, slyšel jste
někdy o Juliu Caesarovi? Výborně, slyšel. Johne, domníváte se,
že Caesar při vší své moci a bohatství, Caesar s celým světem u svých nohou,
domníváte se, že ten měl to, co vy, pan Průměrný, máte dneska?
JOHN (Užasle.) Když se to tak vezme, neměl. Nojo! To je fakt.
RADIKÁL (Zuřivě.) Protestuji! Co s tím má společného Caesar?
MLADÝ ING. Vaše milosti, chtěl
jsem tím jen vyzdvihnout skutečnost, že tady John od chvíle, kdy řečená hvězda
vzešla, nabyl mnohem většího bohatství, než o jakém se snilo v těch nejdivočejších snech
Caesarovi, Napoleonovi nebo Jindřichu VII! Je dnes bohatší než
kterýkoli panovník v dějinách! Třicet dolarů, Johne - ano, tolik dnes vyděláváte.
Ale Karel Veliký by za všechno své zlato, ani silou
všech svých vojsk nezískal jedinou elektrickou žárovku nebo elektronku! Za takové zdravotní a sociální
zabezpečení, jaké máte vy, Johne, by dal všecko na
světě. Ale mohl je mít? Mohl? Arciže ne!
JOHN Nojo, propánajána! Ale -
MLADÝ ING. (Předejde Johnovu námitku.) Ale inženýři a manažeři na pana
Průměrného dočista zapomněli?
JOHN Ano, pane. To jsem chtěl
říct.
MLADÝ ING. Johne, uvědomujete
si, že nebýt vás, byli by všichni manažeři a inženýři bez práce?
Jak bychom na vás byl jen na minutu mohli
zapomenout, když každý okamžik našeho bytí patří
snaze o plné uspokojení všech potřeb! Víte, kdo je mým
šéfem, Johne?
JOHN Pochybuju, že bych toho pána někdy poznal.
MLADÝ ING. (Usmívá se.) Ach,
myslím, že ho znáte. Jste jím přece vy, Johne! Kdybych nemohl
uspokojit vaše potřeby, byl bych vyřízený. Všichni
bychom byli vyřízeni a tato hvězda by padla z nebes dolů.
JOHN (Červená se.) Nojo, takhle jsem se na to jaktěživo nepodíval, pane.
(Polohlasně se zasměje.) Ale myslím,že máte pravdu. Už to tak bude. Ale -
MLADÝ ING. Ale že vydělávám
příliš mnoho peněz? Padesát sedm tisíc dolarů? To vás znepokojuje?
JOHN Ano, pane, to je fůra peněz.
MLADÝ ING. Johne, než tato
hvězda vzešla, vyplácelo se ve mzdách za výrobu toho všeho,
co pro vás, svého šéfa, pana Průměrného, vyrábím dnes
já, mnohem více než padesát sedm tisíc dolarů
týdně. Pozor, nikoli ročně, ale týdně! Tak mi
připadá, Johne, že jako spotřebitel na tomhle vyděláváte spíše vy, a ne já.
JOHN (Potichu si hvízdne.) To
je fakt! (Ukáže náhle na radikála, který
projevuje značný neklid.) Ale tenhle říkal -
MLADÝ ING. Odpověděli jsme na
všechno, co říkal, Johne. A rád bych připojil ještě jednu
drobnou myšlenku. Snaží se zneužit vaší dobromyslné povahy. Touží
po moci, nic jiného jej nezajímá. Rád
by vás nachytal na své polopravdy, Johne, a přiměl vás, abyste mu pomohl strhnout naši hvězdu dolů.
Pak by se mohl chopit moci on sám a uvrhnout celý svět zpátky do časů temna!
JOHN (Chmuří čelo.) Ach, takový že by byl?
(Mrzutost v radikálově tváři vystřídá strach a zlost; znenadání skočí k jevištnímu propadlu a
zmizí. John se vrhne za ním a propadlo se uzavře. Scéna pohasíná a mladého
inženýra, který přešel doprostřed scény, osvítí modré bodové světlo. Orchestr tiše, takřka neslyšně spustí
„Bojovou hymnu republiky".)
(Přemýšlivě, střízlivě, konverzačním tónem.) Ano, jsou tací, jejichž halasné brojení
proti naší hvězdě některé přesvědčilo, že je pošpiněna. Ale kdyby tato hvězda měla
padnout, byla by to dílem i naše vina. Ano, naše! V každou chvíli dne bychom měli zdůrazňovat, jak je krásná a
proč je krásná. Až příliš krotíme své jazyky.
Pod ní jsme zbohatli nad nejdivočejší sny minulosti! Civilizace dosáhla nejopojnějších výšin
všech dob!
(Hudba poněkud zesílí.)
Vyrábíme jedenatřicetkrát více televizních přijímačů než všechny
ostatní země světa dohromady!
(Hudba zesílí.)
Devadesát tři procent světové
výroby elektrostatických precipitátorů prachu! Sedmdesát sedm procent světové
výroby automobilů! Devadesát osm procent světové výroby helikoptér! Osmdesát jedna celých devět desetin procenta
světové výroby ledniček!
(Hudba hraje stále hlasitěji.)
Sedmdesát jedna celých tři desetiny procenta světové produkce elektrické energie!
Osmdesát pět celých dvě desetiny procenta světové produkce elektronek!
Šedesát devět procent světové produkce spalovacích motorů!
Devadesát osm celých tři desetiny procenta…
(Hudba hraje crescendo, přehluší ho.)
(Bodové světlo hasne. Z pobřeží vzlétají rakety.)
Čtvrtkoule se zavřou.
Čtvrtkoule se otevřou.
Mladý inženýr
zmizel a s ním i veškeré příslušenství soudního dvora. Stařec je opět nahoře na žebříku, sám se svými
hvězdami, tak jako na začátku.
Podrží před
sebou hvězdu s obrazem Dubu, usměje se, zavěsí ji zpátky na lanko a vyšle ji na nebesa, kde zaplane v záři
infračerveného světla.
STAŘEC Ano, opět se skví na nebesích, jasnější nad ostatní. (Sáhne
pod svoji řízu, vytáhne odtud silnou
baterku a zamíří její světlo kolmo vzhůru.) Zdalipak až opět po sto letech přijdu na hvězdnou revizi,
zdalipak bude ještě zářit jako dnes? Anebo? (Významně se zahledí k úpatí žebříku.) Nuže, co rozhoduje
o tom, zda bude pošpiněna či ne? (Zahledí se do obecenstva.) To záleží -
(Náhle baterku obrátí dolů a přejíždí kuželem jejího světla z jedné tváře na druhou.)
Na tobě! A na tobě! A na tobě! (atd.)
(Vybuchují rakety. Hřmí „Hvězdný prapor".)
Čtvrtkoule se zavírají.
(Amfiteátr se rozsvítí.)
Paulovi dopadla
těžce na koleno Kronerova ruka. „Páni! Nejlepší výroční hra, jakou jsem kdy viděl! Paule - to je ono, všecko
jako na dlani!"
„Jistě vás bude zajímat -" pronesl tlampač do burácejícího potlesku. „Mám pro
vás zajímavé oznámení: V minulosti byly všechny výroční hry psány na naše zadání profesionálními spisovateli.
Hru, kterou jste právě zhlédli, však napsal, věřte tomu nebo ne, inženýr a
manažer z řad naší organizace! Povstaň, Bille Holdermanne! Povstaň! Povstaň, Bille!"
Obecenstvo šílelo nadšením.
„Já to věděl!" vykřikl Kroner. „Tohle bylo ze života! Mířilo to rovnou do srdce!
To musel napsat jeden z nás!"
Několik řad před Paulem se zdvihl Holdermann, neupravený, zbědovaný nýmand z
Indianapoliských závodů. Byl rudý až za ušima, připitoměle se usmíval a v očích mu stály slzy. Na sklonku života
se na něho usmálo štěstí. Možná že slabý záchvěv potlesku dolehl až k uším jeho
manželky, ženy, jež mu věřila, i když v něj všichni ostatní věřit přestali, a
která se teď nacházela za vodou, na Pevnině.
„Za pět minut začíná táborák," oznámil tlampač. „Pět minut pro navázáni nových přátelství, potom
táborák."
Shepherd se protlačil davem a strhl na sebe Kronerovu pozornost. „Za všechno své zlato,
ani silou všech svých vojsk nezískal Karel Veliký jedinou
žárovku nebo elektronku!" Obdivně zavrtěl hlavou: „Ať mi někdo povídá, že umění je vepsí!"
„Blbečku," zamumlal polohlasně Paul a unikl jim do šera na obvodu kruhu reflektorů.
Zbytek davu proudil ve stěsnaném šiku k pobřeží, kde Luke Lubbock, Alfy a
další z pomocného personálu polévali naftou hranici borových polena klestí.
Hra, která každoročně zahajovala pobyt na Lučinách, byla prakticky stále stejná, a
to i před válkou, kdy ještě ostrov patřil ocelářské společnosti. Paul zde byl před dvaceti lety s otcem a poselství
hry bylo totéž: že prostý člověk není ani zdaleka tak vděčný, jak by měl, za
všechno, co pro něho dělají inženýři a manažeři, a že příčinou této nevděčnosti jsou radikálové.
Když Paul jako školák zhlédl tuto alegorii poprvé, vyvolala v něm mocné pohnutí.
Její zásadní jasnost a prostota jej zasáhly plnou silou. Bylo
to poučení v kostce a hrdinský zápas proti nevděčnosti nabyl v jeho mladičké mysli natolik živé
podoby, že po nějaký čas zbožňoval tátu
jako bojovníka, novodobého Richarda Lví srdce.
„Tak co," řekl tenkrát před lety, když hra skončila, jeho otec, „co si o tom myslíš, Paule?"
„Nic jsem netušil- vůbec jsem netušil, co se děje."
„Je to pravda," řekl smutně otec. „Svatá pravda. Tak se věci
mají."
„Ano." Jejich pohledy se střetly a vzápětí mezi nimi, mezi jejich
generacemi, proběhl nevyslovitelně sladký pocit věčné tragédie dědictví
Weltschmerz staré jako lidstvo.
Dnes stál Paul na temné cestě
sám, zmatený obrazem, řečeno Kronerovými slovy, mužů v
čele předvoje civilizace, otevíračů dveří
k netušeným novým světům. Ta hloupá hříčka zřejmě plně odpovídala jejich
vlastním představám o práci, kterou vykonávají, o důvodech, proč ji konají, o
lidech, kteří stojí proti ním, a příčinách toho, že proti ním stojí. Byl to úžasně prostinký obrázek, jaký tito
vůdcové předvoje chovali v mysli. Bylo to totéž, jako kdyby navigátor ve snaze
zapudit tíživé starosti vymazal ze svých map všechna úskalí.
Náhle blýsklo Paulovi do očí světlo, třebaže ne tak oslňující jako světlo baterky
Ředitele nebes. Hleděl na svoji tvář v zrcadle, ozářeném fluorescenčními lampami. Nápis nad zrcadlem hlásal:
NEJLEPŠÍ ČLOVĚK NA SVĚTĚ NA NEJLEPŠÍ MÍSTO NA SVĚTĚ. Ostrov byl plný takovýchhle
léček. Lampy kolem zrcadla byly ještě starého typu a vydávaly kolísavé světlo s rudozelenými valéry.
Jeho pleť v něm vypadala jako pokrytá měděnkou a
rty a oční víčka byly levandulově
modré. Zjistil, že pozorovat sám sebe jako mrtvolu není nijak znepokojující. Probouzející se svědomí,
nedoprovázené novou moudrostí, naplňovalo jeho život takovým osamocením, že by mu ani moc
nevadilo, kdyby zemřel, jak si teď říkal. A dobrý vliv podvečerního koktejlu se vytrácel.
Z myšlenek ho vytrhl tichý brukot na východní obloze - pravděpodobně hydroplán s
převzácnými sto dvaceti kilogramy doktora Francise Eldgrina Gelhorna a jeho grifu na palubě.
Paul vykročil po stezce dále, čímž se světla opět vypnula, a zamířil k táboráku,
který vysílal jiskry a plameny několik desítek metrů vysoko a barvil tváře kolem lesklou lososovou červení.
Profesionální herec natřený bronzem, s válečnou pérovou čelenkou na hlavě a suknicí z
korálků kolem pasu pozdvihl ruku a hrdě zvrátil hlavu. Dav ztichl. „Slyšte!" Vážně přejížděl očima z
jednoho obličeje na druhý. „Slyšte! Před mnoha lunami učinili moji lidé tento
ostrov svým domovem."
Hydroplán už kroužil nad ostrovem a sestupoval.
„Stařešina je tady," zašeptal Kroner Paulovi. „Ale teď při obřadu
by se nehodilo odcházet. Musíme tu vydržet až do konce."
„Můj lid byl statečný lid," pronášel Indián. „Můj lid byl hrdý a čestný lid. Můj lid houževnatě
pracoval, houževnatě si hrál, houževnatě bojoval, až přišel čas jeho odchodu do věčných lovišť."
Tentýž herec byl najímán pro úlohu Indiána dlouhá léta, Paul ho pamatoval, co jezdil na
Lučiny. Původně ho obsazovali pro jeho hluboký hlas a krásné svalstvo. Nyní, jak si Paul povšiml, mu břicho
vrhalo pod pas hluboký stín, po levém lýtku se mu klikatila křečová žíla a ani
válečné barvy nedokázaly zakrýt šedé vaky pod očima. Stal se na Lučinách natolik pravidelným zjevem, jejich natolik
důležitým symbolem - překonaným v této roli pouze doktorem Gelhornem a Dubem
- že se na něho nehledělo jako na námezdní sílu, ale tykal si s nejvyššími šéfy a těšil se pijáckým výsadám
pravidelného hosta.
„Naši rekové jsou dnes pryč -
odešli naši silní mladí mužové z tohoto ostrova, jenž před mnoha lunami
patříval mému lidu," řekl Indián.
„Jejich místo zaujali jiní mladí mužové. Ale duch mého lidu, Duch Lučin, žije dále. Je všude kolem: ve
větru šumícím borovicemi, v pleskotu
velké modré vody, v šelestu orlího křídla, v dunění letního hromu. Žádný muž
nemůže tento ostrov nazvat svým, žádný
muž zde nemůže být šťastný, pokud nenaslouchá tomuto duchu, pokud nesloží přísahu Ducha Lučin."
Z tlampače se ozvalo cvaknutí vypínače. „Mladí rekové, kteří jste poprvé na Lučinách,
předstupte před ostatní," pronesl majestátní hlas,
zcela nepodobný honáckému hulákání, jež z tlampače běžně zaznívalo. „Zdvihněte pravou ruku,"
řekl Indián. „Opakujte po mně přísahu
Ducha Lučin. Slavnostně přísahám při šumění borovic -" „Při šumění borovic," opakovali
neofyté.
„Při pleskotu velké modré
vody, šelestu orlího křídla -"
Stařešinovo letadlo klouzalo po vodě k pláži na druhé straně ostrova a
pak se motory roztúrovaly, jak začalo vysouvat na zem rampový můstek.
„Při dunění letního
hromu," řekl Indián. „Při dunění
letního hromu."
„Že
budu hlásat Ducha Lučin," řekl Indián. „Že se budu řídit moudrými příkazy
svých náčelníků ve prospěch všeho lidu. Že budu neohroženě a neúnavně pracovat
a bít se za lepší svět a nikdy si nedovolím tvrdit, že má práce je hotova. Že
budu ve dne v noci hájit čest své
profese a postavení, jež reprezentuji. Že budu nesmiřitelně vyhledávat nepřátele lidu, nepřátele lepších
zítřků pro všechny děti světa."
„Pro všechny děti
světa!" opakoval zaníceně kdosi v davu nedaleko Paula. Otočil se a spatřil
Luka Lubbocka, strženého opět vírem
velkolepého obřadu, jak vysoko zdvihá ruku a přísahá na všechno, co bylo řečeno. V levé ruce držel Luke
hasicí přístroj, evidentně pro případ,
že by se plameny rozšířily.
Když
bylo po přísaze, Indián se rozhlédl a viděl, že se jeho výstup neminul účinkem. „Duch Lučin se
raduje," řekl. „Lučiny patří těmto
odvážným rekům a budou stejně hrdým a šťastným ostrovem jako před mnoha lunami."
Skrytá
dýmovnice ho na děsivý okamžik zahalila zrakům, a když se dým rozptýlil, byl Indián tentam.
„Bar
je otevřen," zaburácel tlampač. „Bar je otevřen a zůstane otevřen do půlnoci."
Paul
se při rozchodu ocitl vedle příjemného mladíka, s nímž se seznámil u oběda, doktora Edmunda Harrisona
z Ithackých závodů. Za nimi kráčeli
Shepherd s Berringerem a ostošest se vemlouvali do Kronerovy přízně.
„Jak se ti to líbilo,
Ede?" zeptal se Paul.
Harrison
na něho upřel pátravý pohled a už roztahoval ústa k úsměvu, když usoudil, že to není nejmoudřejší. „Výborně provedeno,"
řekl opatrně. „Velice profesionálně."
,.Ježíšikriste,"
říkal Berringer, „to byl teda zážitek! Na jednu stranu je to zábava, ale jak
přitom člověka poučí. Kristepane! Když se
takhle sejde krásné s užitečným, pak je to umění. A na kolik peněz to muselo přijít, kristepane."
Ed
Harrison z Ithaky se zastavil a sebral u cesty kamenný úlomek. „To mě podržte," řekl. „Špička
šípu!"
„A moc pěkná," řekl Paul v obdivu nad vzácnou památkou. „Takže
tady na ostrově opravdu žili Indiáni," řekl Harrison. „Kristepane, ty
troubo," vybuchl Berringer. „Copak jsi hluchej a slepej? Co myslíš, že se ti
snažili celou tu poslední půlhodinu vpravit do hlavy?"[2]
Použitá literatura:
- Kurt Vonnegut, Jr., Mechanické piano, Argo, Praha: 2000.