„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Lev Nikolajevič Tolstoj: Smrt Ivana Iljiče

Lev Nikolajevič Tolstoj: Smrt Ivana Iljiče

Lev Nikolajevič Tolstoj: Smrt Ivana Iljiče

Смерть Ивана Ильича, 1886

Novela Smrt Ivana Iljiče Lva Nikolajeviče Tolstého patří mezi to nekrásnější a nejmoudřejší, co bylo kdy napsáno. Současně však tento text vzbuzuje depresi, beznaděj, nutí k přehodnocení vlastního života a oceňovaných hodnot. Při analýze trpkého příběhu Ivana Iljiče pak ale nelze přejít Tolstého neobjektivnost ba až manipulaci čtenářem, kdy sice jako autor a umělec má svébytné právo vykreslit skutečnost tak, jak ji vidí ve své vizi, avšak současně svým mimořádným talentem a genialitou svádí k tomu, že čtenář má tendenci brát jeho příběh v širší rovině, tedy v příběhu nespatřovat pouhou tragickou postavu Ivana Iljiče, který sám sebe takřka až do poslední chvíle považuje za dítě štěsteny, ale naopak v této postavě spatřovat skutečnou povahu světa a lidské podstaty.
Novela je rozdělena do dvou částí. Ta prvá začíná oznámením smrti Ivana Iljiče Golovina v novinách. Ivan Iljič umírá v pětačtyřiceti letech jako vážený předseda petrohradského soudu, který byl za svého života znám jako čestný člověk, dobrý přítel, veselý člověk ale i jako odborně renomovaný právník. Avšak zpráva o jeho smrti u jeho kolegů, po úvodní zdvořilosti s přednesením lítosti, že během několika měsíční nemoci nestačili Ivana Iljiče navštívit, vyvolá spíš otázky, kdo z nich bude povýšen na jeho místo a kdo bude povýšen na místo povýšeného, … Ba, jeho nejbližší z přátel jsou obtěžování tím, že musí vykonat společenskou povinnost a navštívit tělo zesnulého a k mrzutosti je dovádí fakt, že by snad neměli stihnout večerní partii whistu.
Vdova se ani příliš nesnaží předstírat smutek a veřejně licituje o cenu hrobu, nákladů pohřeb a nejlepšího přítele Ivana Iljiče, který se snažil stihnout karetní partii, odvede stranou s tím, zda by se z manželova úřadu nedalo pumpnout ještě nějaká finanční náhrada. Přítel, který je sám zdatným byrokratem, je však překvapen důkladnými znalostmi vdovy z této oblasti, kdy sám netušil kolika způsoby lze z úřadu peníze vymámit.
Část druhá je vyprávěna samotným Ivanem Iljičem. Ivan Iljič je druhým synem zasloužilého úředníka Ilji Jefimoviče Goloviny, který kombinací snaživosti píle a podlézavosti nadřízeným dosáhl horních pater úřednické hierarchie, aby bylo poté rozpoznáno, že je příliš neschopný a hloupý, aby vykonával odpovědnou práci. Jsou mu tedy přidělována členství v nejrůznějších komisích, které vznikají jen za důvodem odklizení lidí tohoto typu, kteří již dosáhli příliš vysoké pozice na to, aby byli vyhozeni.
Ivan Iljič však nejde v otcových stopách, je obdařen inteligencí a osobním i společenským šarmem. Jeho osobní život není zatížen přemírou večírků, flámování či návštěv vykřičeným domů tak, že plně zapadá do průměrného vzorku mladých lidí jeho věku a postavení a případné náběhy na skandál jsou již v zárodku uhašeny tím, že „nechť se mladí vydovádí“. Jeho kariéra, kdy kombinuje snaživost a zdravou míru podlézavosti, má strmý náběh, po pěti letech práce na ministerstvu v Petrohradě, je povýšen na odpovědnější místo ve vzdálené gubernii.
Zde má již značnou moc, která jej opájí, avšak současně ji nikdy nezneužije. Je i vyhledávanou partií vdavek chtivých děvčat z řad místní nižší šlechty a když se do něj, jakožto výborného tanečníka, zamiluje nejkrásnější dívka, jejíž rodina nepatří k nejchudším, řekne si, že by sice mohl posečkat na ještě lepší partii, ale proč vlastně ne?!
Prvního roku se toho pro Ivana Iljiče mnoho nezměnilo, dál vedl uspořádaný společenský život s drobnými radovánkami, ale poté, co manželka otěhotní a narodí se jim první dítě, stává se pro něj nesnesitelná tím, že ji společenská etiketa odsoudila k tomu být doma a nudit se. To stejné pak požaduje i na Ivanu Iljiči. Ten pak raději utíká k práci, protože proti úřadu, jakožto nejvyšší svátosti, nemůže namítat ani ta nejvyšší semetrika.
Ivan Iljič byl opět povýšen, ovšem do vzdálené gubernie, kde musí opětovně navazovat nových přátel a jeho žena neskrýtá svou nespokojenost s místem pobytu. Navíc jim umírají dvě děti, nedostává se jim peněz, protože jejich život stojí vždy o stupínek výše něž Ivan Iljič vydělává. Navíc je Ivan Iljič opomenut při dalším povyšování, ačkoliv byl na řadě. Pohádá se jak s kolegy tak s nadřízeným a není divu, že je opomínán i nadále.
V létě, z finanční nouze, plánuje celá rodina strávit letní měsíce na statku manželčina bratra, ale již krátce po příjezdu přepadne Ivana Iljiče taková nuda, že se rozhodne odjet do Petrohradu a sehnat zde jakékoliv místo, jen když mu vynese 5.000 rublů ročně.
A skutečně, na Ivana Iljiče se usmálo štěstí, ve vlaku potká svého bývalého spolužáka, nyní úředníka s velkým vlivem, a v Petrohradě je mu přiděleno místo s požadovaným platem, ale i značnou náhradou za stěhování tak, že Ivan Iljič pronajme krásný byt, zařídí jej dle svého vkusu tak, jak si myslí, že byty zařizuje společenská třída stojící o stupínek výše než on sám. Výsledek je sice kýčovitý, zapadá však do vkusu všeobecného průměru a zejména, dlouhé zařizování zaměstná jeho i manželku natolik, že na několik měsíců zapomenou na vzájemnou odcizenost a podruhé tak prožijí svoje líbanky. Při zařizování se Ivanu Iljiči stala malá nehoda, kdy se uhodil do boku, bolest však po několika týdnech ustoupí a zdá se, že Ivan Iljič opět našel svou šťastnou hvězdu, kterou ztratil poté, co se oženil.
Rodina však zase upadne do nudy, drahé zařízení s imitací luxusních materiálů trpí každodenním životem v bytě a navíc se začalo silně ozývat staré zranění boku. Manželka upadne do trpitelské pózy a to, že se s manželem nehádá, pokládá sama za projev altruismu. Přeje si manželovu smrt, současně však nedokáže vyřešit hádanku, co dělat, bude-li jí chybět manželův plat.
Bolet v boku se ozývá silněji a silněji, u Ivana Iljiče se vystřídají se u něj ti nejlepší a nejdražší petrohradští doktoři, ale Ivan Iljič se cítí hůře a hůře, stává se nesnesitelným a jednoho dne již ani nemůže stát z postele.
A ještě hůře než vlastní bolest snáší to, že je to vlastně všem jedno, že naopak jeho nemoc obtěžuje ostatní tím, že se pro to musí odložit svatba nejstarší dcery, či že společenská konvence žádá, že rodina vyrazivší do divadla, musí trpět pocity špatného svědomí. Jediným přítelem se tak Ivanu Iljiči stává jeho sluha, mužik z venkova, který jej nakazil svým neotřesitelným optimismem a zcela nevídané radosti ze života.
Ivan Iljič si sice uvědomuje, že jeho stav se zhoršuje každým dnem, na straně druhé však stále věří, že se dokáže vyléčit. Hodnotí svůj život, který prožil bez radosti a ve svých myšlenkách se vrací k dětství a touží po tom být milován a opečováván jako když byl malé dítě.
To, že umírá a všichni se přejí, aby umřel co nejdříve, mu dochází až tři dny před smrtí. A tyto tři dny prokřičí v částečné agónii, kdy je vytržen jen nebývalým projevem lásky svého syna, který mu láskyplně líbá ruce. Odežene jej však.

Použitá literatura:

  1. Lev Nikolajevič Tolstoj, Dvě smrti, Havran, Praha: 2003.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.4 (14 hlasů)