V noci jsem snil, že jsem motýlem

Lev Nikolajevič Tolstoj je jedním z nejznámějších a nejuznávanějších spisovatelů celé literární historie a to přesto, že napsal pouhé 3 romány (přirozeně krom desítek dalších povídek, novel, dramat, traktátů, pohádek či pedagogických děl). Tolstoj rovněž proslul jako jedna z nejhumanističtějších osobností, ale též jako pedantický autor, jež svá díla domýšlel do nejmenších detailů, několikrát je přepisoval či část díla, jež nebyla zcela v souladu s jeho pozdějším světonázorem, potlačoval a odmítal je po několik desítek let vydat tak, že byla publikována až po jeho smrti. - Román Vojna a mír psal v průběhu šesti let mezi roky 1864 až 1869, Annu Kareninu pět let mezi roky 1873 až 1877 a například slavná novela Hadži Murat, kterou Tolstoj psal osm let mezi roky 1896 až 1904 čekala na své první vydání v roce 1912, tedy rok po Tolstého smrti, dlouhých osm let.

V období po roce 1877 se Tolstoj takřka zcela odvrátil od beletristické tvorby a své literární úsilí věnoval rozšiřování svých křesťanských ideálů, jež byly inspirovány prvotními křesťany tak, že mezi léty mezi roky 1877 až 1899 napsal jen dvě významnější díla a to Smrt Ivana Iljiče a Příběh koně, obě v roce 1886. Z vydání románu Vzkříšení, který Tolstoj v roce 1899 publikoval nejprve na pokračování v časopise Niva, se tak v Rusku, bez nějakého přehánění, stala největší literární událostí dvou desetiletí.

Vzkříšení přirozeně zaznamenalo velký úspěch jak u čtenářů i kritiky, ale i úspěch finanční, kdy Tolstoj na rozdíl od jiných děl, která napsal po roce 1879 a osvobodil je od autorských práv, si u Vzkříšení práva ponechal ale veškerý finanční výtěžek věnoval náboženskému hnutí Dukhobory, které tak chtěl podpořit v jejich emigraci do Kanady. Avšak vlivem zmatků jak s autorskými právy, kdy řada vydavatelů předpokládala, že Tolstoj se práv jako obvykle vzdal, tak vlivem carské cenzury, jež kritické pasáže o státním soudnictví a vězeňství, beznadějné chudobě většiny obyvatel ale i pokrytectví oficiální pravoslavné církve notně proškrtala, vzniklo doslova několik desítek verzí Vzkříšení, které tak na své první plnohodnotné vydání čekalo až do roku 1936. Rovněž po prvotním blahořečení kvalit tohoto románu se záhy začaly objevoval i kritičtější názory a to, že Vzkříšení nesnese přímého srovnání s předešlými díly Vojna a mír a Annu Kareninu a to proto, že Tolstoj nad estetickou úroveň nadřazoval význam příběhu. - Ostatně celý rozsáhlý román Tolstoj dokončil oproti předešlým dílům ve zběsilém tempu jednoho roku.

Kníže Něchljudov je pozván jako porotce k trestnímu soudu, kde v rámci jednoho z projednávaných procesů pozná svou někdejší mladickou lásku ale i oběť svého prvotního hříchu, Maslovovou, kterou jako mladý kadet svedl, ale ponechaje jí sto rublovou bankovku si na ni po celých deset let, jež od oné události uplynuly, ani nevzpomenul. Maslovová po této jediné noci otěhotněla, byla vyhnána z domu Něchljudových příbuzných, kde byla vychovávána jako schovanka a záhy skončila jako prostitutka ve veřejném domě. Něchljudov její pád bere jako svou vinu, kterou chce odčinit tím, že Maslovové, která byla u soudu nespravedlivě odsouzena, doprovází do jejího vězení, později dle carské milosti jen do vyhnanství, na Sibiř. Současně s projevem lítosti na někdejším činem se Něchljudov vrací ke svým mladickým ideálům, dle kterých nemá právo držet půdu člověk, jež ji rovněž neobdělává, a rozdá většinu svého majetku. V očích svých příbuzných i přátel je tak přirozeně považován za blázna, což Něchljudov bere za přirozený projev svého „vzkříšení“, které vyvrcholí cestou na Sibiř, kdy pozná řadu idealistických a pacifistických politických vězňů, jež staví nad své někdejší sociální vrstevníky z řad šlechtických kruhů.

Román na straně jedné příliš nevybočuje ze směru, který Tolstoj začal hlásat po roce 1879, tedy křesťanskou víru podobnou té, jakou měli prvotní křesťané, jež neměla církev a mocenské ambice. Rovněž zcela v souladu s tímto směrem je i Něchljudovo vzdání se půdy ve prospěch mužiků, což ostatně učinil i sám Tolstoj. Co je však v románu zcela novým prvkem, jež nemá v Tolstého díle obdoby, je velmi otevřená kritika carského státního zřízení, soudnictví a vězeňství, ale i adorace politických hnutí, jež proti carismu bojovaly.